Celý život jsem nesnášel organizovaný tělocvik. Začalo to tím, že mne v mládí posílali cvičit „do Sokola“ do tělocvičny na bývalý sokolský Stadion na Kounicově (tehdy dočasně Leninově – neboli Lenince) ulici, v brněnské hantýrce (hantecu) nazývaný „Statek“. Tam jsem měl neustálé problémy a tahanice, když mne ostatní cvičenci předbíhali při skocích přes nářadí, nazývané nepochopitelně „koza“, když větší nářadí téhož druhu se nazývá „kůň“. Nakonec mne odtamtud vyhodili a po určitou dobu, než to doma „prasklo“ jsem musel v danou dobu chodit „za Sokol“ [1].

 

    S tímto názorovým vybavením, po mnoha létech, v nichž jsem se již těchto seancí účastnit nemusel, jsem v roce 1963 nuceně nastoupil do hodin tělocviku jako student 1. ročníku Strojní fakulty VUT v Brně. Nesnášel jsem situaci, když jsem se během výuky teoretických nebo i praktických předmětů musel jít do potem zapáchající šatny převléci do trenýrek a následně beze smyslu hopkovat, či dokonce se kontaktovat s kulatým nesmyslem, takto s míčem, kterému jsem se neustále vyhýbal.

 

    Toto neušlo dozírajícímu tělocvikáři, asistentu Jaroslavu Dvořákovi, takto cvičenci tělem i duší, který to časem již nevydržel, vzal si mne stranou a výhružně procedil mezi zuby: „Poslouchej, ty až přijdeš na vojnu, tak budeš potit krev, povídám ti:  p o t i t   k r e v !. Moje reakce ho však zcela šokovala, neboť jsem mu s klidem odvětil: „Až na to, že jsem četař v záloze!“. Nevěřícný úžas a zděšení, vyvolané náhlým narušením jeho hodnotového systému, lze jen velmi těžce popsat.

 

    Tato příhoda vyžaduje malé vysvětlení. Bolševik mne po maturitě s vyznamenáním v r. 1959 nepustil na vysokou školu a já jsem musel ve svých 17-ti letech nastoupit do výroby jako dělník v ZKL Zetor Brno-Líšeň. Tam mi předseda Celozávodního výboru KSČ a člen či dokonce předseda MěV KSČ soudruh Foral osobně zhatil mou již vybavenou přihlášku na Strojní fakultu VUT v Brně a já jsem v roce 1961 rukoval na dvouletou vojenskou prezenční službu do Jaroměře-Josefova. I když to zní podivuhodně, nepřipadal mi vojenský výcvik tak bezesmyslný, jako klasický tělocvik, ke kterému mne ku podivu na vojně nikdo nenutil. Míčové hry chodili hrát ve svém volnu jen ti, jež to bavilo a nucený nácvik Spartakiády se naštěstí našemu ročníku vyhnul. Já jsem byl naopak schopen vydržet přespolní běhy, rychlé přesuny i v maskách, vyšplhat do požadované výšky na tyči i na laně, překonat dvoumetrovou bariéru i se samopalem na zádech, který mne při seskoku vždy praštil do zad, nebo podplazit se pod dráty a to tak, že jsem sice nebýval mezi prvními (spíše naopak), ale na splnění povinností to stačilo a s ranními rozcvičkami „do půl těla“ i v zimě jsem se smířil. To bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem se od mládí věnoval smysluplné jízdě na kole, pobytu v přírodě, táborničení, turistickým zápočtovým cestám a orientačním běhům. Asi v 6. – 8. třídě Základní školy jsem měl mimořádné štěstí, že mi bylo dopřáno prožít alespoň náznak tehdy zakázaného skautského a foglarovského života. V našem okolí se totiž vyskytl jeden vysokoškolák, kterého literární předloha chlapeckého vůdce Rikitana z Foglarovy knihy „Hoši od Bobří řeky“ zlákala natolik, že ji prostě zpersonifikoval. Pod pseudonymem „Jasper“ dal dohromady skupinu foglarovsky nadšených kluků, kterou nazval „Družina bobří třináctka (DBT)“, se kterou jsem pak absolvoval zejména dva krásné letní tábory, které jsme si sami postavili a provozovali v lesích u Netína a během roku jsme se pravidelně scházeli po Foglarově vzoru v malé klubovničce v opuštěném obchůdku na Jiráskově ulici. Tato Jasperova činnost však nemohla uniknout pozornosti státních orgánů a tak nás formálně převedli jako „Turistický kroužek“ DSO Slávia, a skončilo to nakonec naší účastí pod záštitou TJ SPOJ Brno na Celostátním srazu turistů na Želetavce s následným, sice již oficiálním, ale přesto mimořádně krásným letním táborem tamtéž. Díky tomu všemu jsem pak někdy v 9. třídě absolvoval zimní zápočtovou cestu Slovenským rájem, několik denních i nočních orientačních běhů, ale zejména také kurs pomocného cvičitele turistiky, což jsem později bohatě využil, ale o tom se zmíním později. Prostě mne vždy bavilo něco v přírodě dokázat, překonat a to mi pomohlo i v armádě, od které jsem nakonec dostal i kýžené doporučení na vysokou školu.

 

   Absolvování vojenské služby mělo pro mne další nesmírnou výhodu. Nemusel jsem totiž na vysoké škole po celé 4 roky chodit jednou týdně do vojenské přípravy jako ostatní studenti a tento čas jsem věnoval práci jako pomocná vědecká síla nejprve na katedře fyziky, později na katedře obráběcích a tvářecích strojů. Získal jsem tak jednak kontakt s vědeckou prací a přivydělal jsem si i nějakou tu korunu.


[1] Pořád lepší, než chodit „za školu“

Nácvik na Spartakiádu mne však přece neminul. Byli jsme k němu nuceni v tělocviku v letním semestru 3. ročníku a já jsem tím velmi trpěl. Bylo například žádoucí, poskakovat o 2 značky dopředu, pak doleva, dozadu a doprava. Tak se po chvíli každý ocitl tam, kde před tím stál. V kritické chvíli, již při hudbě, jsem zůstal stát na místě. Tělocvikář asistent Máša se zděsil, ale já jsem mu pravil, že jak vidí, tak se tím na věci ani ve vesmíru nic nezměnilo. Doslova jsem dodal z matematiky naučenou větu: „Integrál po uzavřené dráze se rovná nule“. Protože to však byl člověk rozumný, tak jsme se nakonec velmi dobře domluvili. Byl jsem ochoten hodiny Spartakiády vyměnit za hodiny převážení písku z hromady, která byla venku před tělocvičnou někam vedle. Tato činnost mne neubíjela, neboť při porovnání s uvedeným příkladem se jednalo o činnost alespoň trochu smysluplnou. Pozdější asistent Jiří Ott mne pak už ve 4. ročníku nechával zcela na pokoji a ve chvíli, kdy mezi ostatní posluchače vhodil míč, aby se za ním (podle mého názoru beze smyslu) honili, mohl jsem si s ním povídat v koutě tělocvičny o starých zlatých skautských časech.

Zavzpomínali jsme při tom i na společného známého, mého učitele tělocviku na střední škole pana Emanuela Raise, který nás tradičně nazýval „starými podágristy“ a více než ke klasickému cvičení nás vedl právě k praktickým činnostem, potřebným při pobytu v přírodě, mj. i ke střelbě ze vzduchovky a naučil nás, že: „Zamířit, znamená spojit oko, střed zářezu hledí ve výši záměrných hran, vrchol mušky a spodní okraj cíle do jedné přímky“, což se mi nakonec na vojně velmi hodilo a vojenské střelby jsem absolvoval vždy na výtečnou.

Podávám v tělocviku hlášení panu učiteli Emanuelu Raisovi (asi 1957)

    A tak nakonec nejvíce mnou poškozeným tělocvikářem se stal jakýsi Dr. Friedl, který nás po asistentu Dvořákovi, který v 2. ročníku už na můj záporný poměr k tělocviku rezignoval, dostal v zimním semestru 3. ročníku. Byl velmi arogantní a měl mj. jednu velmi nepříjemnou metodu. Pískal na píšťalku, jak on říkal „kohoutka“, tedy asi takovýto signál: „…-[1] a vyžadoval, abychom se podle toho různě řadili, točili a podobně. Jeho oblíbenou pomůcku, těžký medicinbal, neboli jak on s odpornou přesností vyslovoval: „medisinbol“, jsem vždy nejen nešikovně, ale navíc zlovolně upustil. Asi ve třetí hodině jsem přišel o něco později zrovna ve chvíli, kdy se rozčiloval, kde je vedoucí kroužku. Přihlásil jsem se mu ve dveřích, při čemž utrpěl první šok. Potom při rozpočítávání na „prvý – druhý“ jsem zvolal: „třetí!“. Jeho šok se začal rozvíjet do intenzity amoku spolu s naší diskusí na téma, že přece po dvojce následuje trojka. Nevím, kde se ve mně tehdy vzala taková drzost a také nevím, jak by to bylo dopadlo s mým zápočtem z tělocviku, kdyby nedlouho poté Dr. Friedla nevystřídal v našem kroužku mírumilovný, výše zmíněný asistent Máša, ale bylo to asi proto, že dril Dr. Friedla byl pro mne, jako pro vojenského vysloužilce prostě nesnesitelný.

 

   Zmínil jsem se, že mne původní náš cvičitel z prvních dvou ročníků pan asistent Jaroslav Dvořák nakonec vzal na milost a na můj záporný poměr k tělocviku rezignoval, což nebylo náhodou.   

 

    V zimě druhého školního roku jsme totiž byli na lyžařském výcviku v Krkonoších „Na Mísečkách“. A tam jsem, k nesmírnému překvapení ostatních, vyhrál s přehledem závěrečný místní slalom.  Bylo to už v mém školním životě třetí opakování téhož. Poprvé jsem takový slalom vyhrál asi v osmé třídě Základní osmileté školy na lyžařském kurzu v Dolní Malé Úpě, což mne zachránilo vyznamenání na vysvědčení a podruhé v desáté třídě Jedenáctiletky na lyžařském kurzu na chatě Vyhlídka nad Pecí pod Sněžkou, kde nás vedl již výše zmíněný a mnou oblíbený pan učitel Emanuel Rais. Měl jsem totiž díky mé tetě Marici (tatínkově sestře) v lyžování dostatečnou průpravu, protože mne brávala s sebou jako přívažek na jí vedené lyžařské kursy Pedagogické fakulty UJEP a navíc mne lyžování velmi bavilo. To souvisí s mou celoživotní touhou po tom, aby činnost mnou vykonávaná měla nějaký smysl.


[1]  V „morseovce“ je to písmeno „V“

Paradoxně jsem se pak po vojně aktivně pohyboval v mnoha tělocvičnách v Brně více jak 20 let, ale jinak, než by si někdo představoval. Chodil jsem asi 8 let „do klavíru“, kde jsem se pod vedením paní profesorky Noppové naučil docela obstojně hrát z not takové ty běžné klasiky a při tábornických akcích jsem se naučil doprovázet písničky na kytaru. Tím jsem se seznámil s tvorbou akordů, což se „v klavíru“ nikdy neučilo a na vojně jsem se pak v amatérském orchestru naší protiletadlové baterie naučil ostatní nástroje doprovázet a to vzhledem zejména k jazztrubce a saxofonu „v B-duru“. A protože v Posádkovém domě armády (PDA) v Jaroměři-Josefově měli klavír naladěný o půl tónu níž, musel jsem se tam vždy přetransponovat do „H-duru“, což není zrovna uživatelsky nejpříjemnější stupnice. Díky těmto zkušenostem jsem se naučil poměrně obstojně reprodukovat a rytmicky aplikovat melodie řady v 60-tých letech oblíbených písniček našich i zahraničních interpretů. 

Toho si povšimla moje výše zmíněná teta Marica a požádala mne, abych šel doprovázet na klavír do sportovní gymnastiky nejprve studentky Střední zdravotnické školy v Brně na Merhautově ulici, což se později rozrostlo na cvičenky v tělocvičnách základních a jiných škol, například v Brně na ulicích Husově, Rašínově, Sirotkově a na Náměstí Míru, v tělocvičně naší Strojní fakulty VUT v Brně na Úvoze, ale zejména také v tzv. „Červené tělocvičně“ Pod Hradem (v tzv. „Turnhalle“), kde cvičily studentky Přírodovědecké fakulty brněnské Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a mezi nimi jedna, na kterou volali „Aničko!“ a která se mi velice líbila, ale která mi stále unikala a nedávala mi příležitost ji ani oslovit. Vždy, než jsem uklidil pianino do původní polohy a zamkl tělocvičnu, tak byla na rozdíl od ostatních studentek někde pryč. Připadala mi jako nějaká Rusalka nebo pohádková víla.

Až jednou v listopadu 1965 jsem cestou do „Červené tělocvičny“ nastoupil na Konečného náměstí na otevřenou plošinu vlečňáku tramvaje a ona tam stála a tak jsem se tam s ní setkal. V příjemném rozhovoru jsme dojeli po Veveří ulici až na Žerotínovo náměstí, kde jsme oba ze zadní plošiny vlečňáku elegantně vyskočili a společně došli do „Červené tělocvičny“.

 

   Tak to byla naše první společná sportovní akce, ale u té to naštěstí neskončilo. V průběhu další doby jsme zjistili, že máme mnoho společných zájmů a že si rozumíme. 

O prázdninách roku 1966 měla Anička jet na povinný putovní tábor a paní cvičitelka hledala někoho, kdo by jí v tom mohl, ale odborně pomáhat. A tak jsem využil mého výše zmíněného absolvování kurzu pomocných cvičitelů turistiky, což bylo akceptováno jako dostatečná kvalifikace. Absolvoval jsem se skupinou studentek celý putovní tábor od Albéře v Jižních Čechách přes Landštejn až na Moravu do Telče, při čemž jsem organizoval různé závody, orientační běh, kanoistiku a táboráky. Cestou jsem nesl Aničce bagáž, stavěl jí stan a ona se starala o náš proviant. Měli jsme tak neskutečně krásné společné prázdniny, že při loučení na brněnském nádraží na nás ostatní studentky volaly: „A brzy se vezměte!“, což jsme 28. 4. 1967 ke konci čtvrtého ročníku našeho VŠ studia uskutečnili a z Aničky se stala moje „ženuška Anuška“.

 

   Svůj vojenský výcvik jsem v civilu prakticky uplatnil 21. srpna 1968, že když jsme nesli Aniččinu diplomovou práci do města k vyvázání, tak jsem operativně zavelel: „K zemi!“ ve chvíli, když nám nad hlavami začaly svištět kulky z kulometů  sovětských  tanků na tehdejším Náměstí Rudé armády, dnes Moravském náměstí.

 

   A že jsme pak sportovně pojali i naše další akce může dokladovat naše dlouhá a dobrodružná zahraniční cesta v roce 1969 na skútru ČEZETA s přívěsným vozíkem PAV 40 z Brna do rumunské Konstance a zpět a nepotřebovali jsme k tomu žádný organizovaný tělocvik, ale spíše ty výše zmíněné smysluplné turistické návyky.

 

   A i když jsme pak řadu cest podnikli autem, tak to nemění nic na jejich náročnosti. Vždyť například krátkodobá cesta do Rakouska na pozvání Aniččiny pratety vypůjčeným dřevěno-plastovým autem P-70 v prosinci 1968 končila dotazem rakouského celníka: „Das haben Sie selbst gemacht?“ a já jsem mu po zvednutí kapoty ukázal na hlavě dvouválce odlitá čtyři v řádce se překrývající kola se slovy: „Das ist doch echt AUDI, aber aus DDR von Walter Ulbricht!“, tak celník nevěřil svým očím, že se s něčím takovým dá vůbec jezdit. Pak jsme tam byli ještě jednou v létě 1969, ale na třetí, tentokrát vlastní „pozvání“, při kterém jsem chystal, že přejedeme na skútru ČEZETA horskou silnici kolem Großglockneru a na které jsme měli ještě do května 1970 platné výjezdní doložky, tak to nám zatrhli dva doktoři. Byli to Dr. Husák a Dr. Štrougal a to na základě jejich oslnivé pravdy, že přece: „Nikde na světě si lidé sami sobě neposílají nějaká pozvání“ a tak nám policajti „na Lenince“ na úřední výzvu doložky v pasech oštemplovali k naší nelibosti slovem „NEPLATNÉ!“.

 

   S nesmírnými potížemi jsme během následujících dvaceti letech získali v náhradních termínech tzv. devizové přísliby jugoslávských dinárů, takže jsme v roce 1973 podnikli TRABANTem s naším ještě ani ne tříletým Marečkem okružní cestu kolem Jugoslávie, přes Bělehrad, Titovu Užici do Titogradu (dnes Podgorica) do Bečiči, Budvy, Dubrovníku a zpět po Jadranské magistrále s odbočkou na Bašku na ostrově Krku, kde jsme si prohlédli místa, kde se seznámili moji rodiče, v roce 1974 jsme využili možnost pobýt v Julských Alpách a vystoupat od Aljaževa domu do sedla pod Triglav a do poloviny stěny Stenaru k pamětní desce našich horolezců. Vše jak to bývalo turistickou formou s minimem finančních prostředků. Výstupy s našimi dětmi Marečkem a později i s Libuškou na turisticky dostupná místa českých, moravsko-slezských a slovenských hor ani nepočítám.

 

   Ale do toho Rakouska jsme se dostali až za dvacet let a to přesně 6. 12. 1989, ale pak jsme zato za dalších více jak dvacet let procestovali autem Rakousko, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Portugalsko, Německo, Itálii, Anglii a letecky Izrael, Egypt a v USA s půjčeným autem z NY přes Pittsburgh, Niagaru a Toronto, Chicago a Buffalo do San Franciska, Los Angeles a z Las Vegas do Dallasu a naposledy letecky do Sankt Petěrburgu. Horskou silnici kolem Großglockneru  jsme si nakonec přece jen v roce 2008  úspěšně projeli, ale třílitrovým BMW 4×4, při čemž jsem musel konstatovat, že skútr ČEZETA 175 ccm s přívěsným vozíkem PAV 40 by tam tehdy měl s námi asi dosti těžkou práci.

 

 

 V průběhu let jsem měl i několikrát možnost být přítomen u společensko-sportovních akcí, spočívajících zejména v míčových hrách, ale já jsem místo míčových her šel odpoledne na výlet. Namísto bezduché organizované honičky na pár čtverečných metrech, jsem si nadělil příjemný a smysluplný pobyt v přírodě a poznal jsem další kousek naší krásné vlasti.