Můj tatínek, Ing. Jaromír Kolíbal, nar. 1911 v Brně, byl stavebním inženýrem. Vystudoval reálné gymnázium v Brně na Antonínské ulici a poté Stavební fakultu VUT v Brně. Jeho technické práce byly vždy na vysoké úrovni a to, co on dokázal na technických výkresech vytvořit se nedá z dnešního hlediska vůbec pochopit. Vypěstoval u mne lásku k technice, ale i obdiv k přírodě (květiny, stromy), maminka ve mně vypěstovala pečlivost v práci a lásku k literatuře a k rodnému jazyku, za což jsem oběma rodičům velmi vděčný.

   Na konci války mi byly 3 roky a pamatuji si situaci jen velmi mlhavě, přesně si ale pamatuji den, kdy jsem dostal na narozeniny několik dřevěných domečků s kostelíčkem, které jsme si s tatínkem na stolečku stavěli, když začaly houkat sirény a my jsme se uchýlili až do osvobození Brna do sklepa.

  

   Tatínek potom pokračoval ve svém zaměstnání u Moravské zemské pojišťovny v Brně  v jejím továrním oddělení a to jako technický odhadce  továren a pojistných škod, později jako jeho vedoucí.

   Ve „vítězném“ únoru roku 1948 zajistil tatínek mně a mamince pobyt v horské chatě na Bílém Kříži nad obcí Bílá v Beskydech. Jeli jsme tam s maminkou z Bílé do kopců na saních, tažených koněm, což se mi velmi líbilo. Tam jsme  měli tatínka 25.2.1948 čekat, že za námi přijede z Hanušovic, kde měl na práci odhad pojištění nějaké textilky. Přesně vím, že jsme byli s maminkou dole v lokále, kde jsem dostal na pití nějakou limonádu a viděl jsem místní „štamgasty“,  jak si dávají do piva takové válečky, což  prý byly ohříváčky do ledového piva a já jsem chtěl do limonády také takový váleček. V lokále bylo puštěno rádio a já mám stále takový pocit, jako bych  slyšel z toho rádia ten projev K.Gottwalda, jak „….právě přišel z Hradu“. Každopádně jsem ale vnímal určitou napjatost a zachmuřenost v tvářích přítomných hostů, ale mohla na mne působit i nervozita mé maminky, která očekávala tatínka, který však stále nepřicházel a objevil se až na druhý den. Napjatost a nervozita čišela prakticky ze všech lidí kolem  a tatínek mamince vykládal, že nemohl přijet ten den navečer, protože byl v Hanušovicích zatčen bandou ozbrojených komunistických milicionářů, jimž se stal podezřelou osobou tím, že byl  noc před tím ubytován v hotelu, ve kterém udělali na hosty noční razii a tatínek měl u sebe nějaké výkresy té textilní továrny. Komunističtí bandité jej pak zadrželi přes celou další noc až do 26.2.1948.

   To byla tatínkova první, ale nikoliv poslední, rodinná  zkušenost s „novým režimem“.

    Další tatínkovy trampoty na sebe nedaly dlouho čekat. Do továrního oddělení byl přidělen komunista soudruh Mikulka, který se začal brzy tlačit na tatínkovo vedoucí místo. Pokud vím, tak se tím vedoucím skutečně stal, tatínkovi zůstala však jeho práce, kterou dále vykonával s největší pečlivostí. V té době zněla neustále z rádia komunistická písnička: „Všichni jsme mladí, všichni jsme mladí, mladý je každý ko-mu-ni-sta!“ a já se stále ptal tatínka, jak to, že každý komunista je mladý, když pan Mikulka je starý (podotýkám, že mu bylo o něco méně, než mému tatínkovi, asi tak  30 let, ale mně jako šestiletému připadal starý). Tatínek mi to sice všelijak vysvětloval, že je to jakási alegorie, metafora a tak podobně, ale já jsem tomu nikdy neuvěřil a utvrdil jsem se v pocitu, že komunisti lžou.

S bolševickými písničkami byla u nás v rodině vždy potíž. V létě asi roku 1949 nám zařídil tatínek týdenní pobyt v chatě „SVOBODA“ na Rejvízu.  Pobyt zpestřovala jakási mládežnická agitka, která hrála jednak známé písničky, ale také i nové budovatelské písně. Mně se písničky líbily a sedával jsem na kraji pódia, na kterém mládežníci hráli, abych se jako také té hudební produkce účastnil a smysl budovatelských písní jsem v podstatě nevnímal. Až na výše zmíněnou o mladých komunistech a pak jednu, která nám školákům bývala později vnucována jako „Hymna demokratické mládeže“ a která začínala slovy: „Z národů ať jsme různých…“, které tatínek doma vždy doplňoval na danou melodii slovy: „…lumpárnu děláme stejnou!“.  Tuto píseň jsem od prvopočátku nesnášel, protože jsem ji nikdy za žádnou hymnu nepovažoval a my jsme přesto bývali nuceni při ní stát v pozoru,  tak jako i u Písně práce a Internacionály. Konec Písně práce: „…Buď práci čest!“ tatínek upravoval na: „…Buď v práci v šest!“. Ještě hůře dopadla v naší širší rodině Internacionála. V ní můj strýček, bratr mé maminky, takto upravil verš: „Od minulosti spějme zpátky…do společnosti pospolné, tam budeme mít holé zadky a všechny fangle červené!

   Horší byla napjatá situace na tišnovském nádraží. Tam mi tatínek vysvětloval při čekání na vlak všelijaké železniční zajímavosti a poodešli jsme při tom kousek dál k lokomotivní výtopně. Tam stála parní mašinka a spokojeně si odfukovala. Tatínek mi vysvětloval její princip a ukazoval mi její zajímavý mechanismus, když k nám přistoupil jakýsi ozbrojený milicionář se slovy: „Vy tomu nějak rozumíte!“. Tatínek mu odvětil, něco v tom smyslu, že rozhodně více než on (tatínek totiž sloužil na vojně u ženijního pluku a při mobilizaci v roce 1938 byl velitelem obrněného vlaku) a došlo mezi nimi ke slovní potyčce, kterou si celou dnes již nepamatuji, ale výsledkem bylo, že na tatínka chtěl zavolat vyšší moc – tedy SNB. Nakonec však přijel zavčas náš vlak a horlivého soudruha jsme zanechali stát na nástupišti „jako kůl v plotě“.

   Tatínek pak měnil všelijak svá zaměstnání, ale ne proto, že by chtěl, ale proto, že  Zemskou pojišťovnu v Brně bolševici zrušili spolu se zrušením Země moravskoslezské, zřídili krajské panoptikum, které současní postbolševici zkopírovali dodnes a tatínek byl zaměstnán u různých stavebních kanceláří a podniků podle toho, jak tyto instituce bolševici reorganizovávali. Ponížení Brna z hlavního města Země moravskoslezské na jedno z krajských pidiměst jsem tehdy oplakal a dodnes jsem se s tím nesmířil.

  U brněnské Líšně přejmenovali komunisti Mariánské údolí na Gottwaldovo údolí a chystali tam velkolepé mírové slavnosti. Pro samotného Gottwalda přichystali speciální pavilón, ke kterému zřídili i lesní silnici mimo dosavadní komunikace. Tatínek v práci dostal na výběr z povinných úkolů: Buď si koupí lístek na celou tuto slavnost, které se plně zúčastní, nebo se stane kolportérem a ranním prodavačem těchto lístků a až je prodá, tak může jít domů. Tatínek si zvolil tu druhou možnost a já jsem sledoval, s jakou pečlivostí si do chlebníku vyrobil z lepenky takové přihrádky, kam, jak říkal, si dá ty lístky a vedle utržené peníze.

  Na slavnost se od konečné tramvaje č.10, která tehdy vedla kolem Stránské skály až do Líšně,  hrnuly davy lidí (bezpochyby proto, že bylo přislíbeno, že v areálu bude možno koupit jinak nedostatkové pomeranče a banány), a tak byl tatínek s prodejem přidělených lístků brzy hotov a neprozřetelně se zeptal nějakého hlídkujícího milicionáře: „Prosím Vás, nevíte, jestli už přijel  pan president?“ a milicionář mu podezíravě odpověděl otázkou: „A proč to chceš vědět, soudruhu?“. Na to mu tatínek řekl, že viděl pana presidenta Masaryka v roce 1928 na brněnském výstavišti u příležitosti Výstavy soudobé kultury, pana presidenta Beneše viděl po válce jak přijel do osvobozeného Brna a tak by chtěl vidět i současného „pana“ presidenta. Milicionář mu řekl: „Tak pojď se mnou, soudruhu!“, ale nezavedl ho k místu, kde by mohl „soudruha presidenta“ vidět, ale zavedl ho na líšeňskou esenbáckou „vachcimru“, kde tatínka drželi po celý den ještě dlouho po Gottwaldově odjezdu, asi aby na něho tatínek nemohl spáchat atentát.  Tak jsme na tatínka po celý den opět nervózně čekali, protože jsme nevěděli, kde může tak dlouho být.

A toto čekání na tatínka nám pak bolševik ukázal ve své skutečně plné zlovůli.

 

   Tatínek v průběhu všelijakých reorganizací dostal konečně velmi slušné zaměstnání a to ve výzkumu tzv. „průmyslové prefabrikace“, která zkoumala možnosti panelové výstavby jednak z panelů celocihlových [1] a jednak z panelů betonových. Pracoval v panelárně v Hrušovanech u Brna, kde se zkoušela na lisech pevnost jednotlivých betonových panelů pro bytovou výstavbu při různých směrech a systémech namáhání a později se stal vedoucím výzkumného pracoviště těchto panelů v podniku PREFA Brno v Kuřimi. Tam koncem padesátých let pravidelně dojížděl brzo ráno autobusem za zastávky Šumavská na Štefánkově ulici. Jednoho prosincového rána 1958 [2] také odešel na zastávku, ale odpoledne se dlouho nevracel a k večeru vpadli do našeho bytu dva civilní estébáci, zavolali sousedku, která musela u nás po celou dobu policejní prohlídky sedět jako svědkyně a prohlíželi nám byt. Musím uznat, že tato prohlídka nebyla sice nějak drastická, moji maminku to však velmi rozrušilo. Zajímavé bylo, že můj pokojíček s mými věcmi nechali na pokoji a já jsem po celou dobu seděl u svého pracovního stolku. Nakonec si odnesli jen nějaké papíry z tatínkova psacího stolu a dvě vojenské tzv. generální mapy 1:200 000 šumavské pohraniční oblasti, které byly u nás doma ještě z doby první republiky. Tatínka pak obvinili z rozvracení republiky proto, že někdo ho udal, že na pracovišti s některými kolegy (jeden se o mnoho let později stal starostou Tišnova) poslouchali Svobodnou Evropu (v Kuřimi nebyla totiž ta stanice tak silně rušena jako přímo v Brně) a to za smyšleným účelem vyvolat u nás situaci, jaká byla v Maďarsku v roce 1956 [3]. Bolševici si byli vědomi absurdnosti takového obvinění a tak se pokoušeli jej současně obvinit ze sabotáže s tím, že pracovní pokusy na pevnost panelů končily samozřejmě jejich destrukcí. Vzhledem k tatínkovým precisním záznamům z prováděných zkoušek a vzhledem  k perfektnímu  zpracování jejich výsledků,  z nadřízených míst dokonce vysoce ceněných, jim to nevyšlo. A tak „vyfasoval“ u soudu „jen“ jeden rok se soudcovskou poznámkou, že může být rád, protože ještě před rokem by dostal 20 let. A tak jsme tentokrát na něj čekali od prosince 1958 do prosince 1959.

    Bohužel v květnu roku 1959 jsem já právě s vyznamenáním maturoval a komunisti mi zakázali všechny vysoké školy v republice a tak jsem ve svých 17-ti letech převzal rodinnou štafetu a nastala tentokrát moje kapitola trampot s bolševikem, které popisuji na jiném místě a to ve svém pojednání: „Z pronásledovaného psance universitním profesorem“.

[1] Z těch jsou postaveny  například v Brně domy v okolí ulic Kounicovy, Šumavské, Šelepovy a Pod Kaštany

[2] V tomto roce (1958) neblahých třídně-politických prověrek vstoupil do KSČ soudruh Petr Pithart

[3] V tomto roce (1956) vstoupila do KSČ soudružka Jiřina Šiklová, zakladatelka genderových studií na UK a zapálená genderová aktivistka. Inu jak vyplývá z jednoho protikomunistického vtipu „O zlatou mříž“: „Co se stane s komunistou po atomovém výbuchu?“ – „No promění se v radiační záření a škodí dál“