Konečně jsme zase jednou skončili velkou práci a před námi na stole ležely role hotových konstrukčních výkresů, které bylo nutno desetkrát rozmnožit. „Zajeďte s nimi do planografie do Zbrojovky, už jsem to s paní vedoucí domluvil“, povídá šéf naší malé konstrukční skupiny. Tak jsme s kolegyní naskládali ty role do kufru auta; bylo jich tolik, že zabraly prakticky celý úložný prostor pod přední kapotou Škody-100 a vyjeli jsme.

Když jsme se blížili k hlavní bráně brněnské Zbrojovky, říkali jsme si, že to bude nepříjemná práce, nosit všechny ty role přes celý závod do planografie.  Když jsme ale přijeli na bránu, překvapila nás usměvavá paní vrátná, která, když uviděla, kolik toho vezeme, sama nám vystavila ochotně bumážku a my jsme zajeli mezi továrními halami až pod planografii. Paní vedoucí s děvčaty z planografie si role sama převzala a my jsme v pohodě s pocitem dobře splněného úkolu odjeli.

Po nějaké době povídá vyčítavě šéf: „Nezdá se Vám, že byste měli už ty rozmnožené výkresy ze Zbrojovky vyzvednout, paní vedoucí mi už volala, že je to dávno hotové“. Tak jsme se druhý den vydali do Zbrojovky znovu. Tentokrát byl na bráně poněkud nedůvěřivý vrátný, kterého jsme museli přesvědčovat, že toho máme na odvoz skutečně velmi mnoho a že nás již minule paní vrátná do závodu s autem pustila a teď toho bude desetinásobně více. Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit a vydal nám bumážku s výhružkou: „Já si osobně zkontroluji, kolik toho povezete!“. Když jsme přijeli k planografii, řekla nám paní vedoucí udiveně: „Vždyť si to Váš šéf včera odvezl! A bylo toho tolik, že se mu to málem ani do toho jeho kombíku nevešlo! Ale počkejte, zapomněl tu ještě jeden rozmnožený výkres!“ a přinesla nám 10 listů formátu A4 a od nich jeden originál, vše zvící tenkého sešitu. Bylo mi jasné, že nám to tentokrát na vrátnici jen tak neprojde.  Když jsem před panem vrátným otevřel kufr auta, v němž ležel útlý svazeček listů, připadal jsem si tak trapně, jako ten gangster ve filmu se Šimonem a Matoušem, který držel v ruce lahvičku s tekutinou a volal, že je v ní nitroglycerin a že když mu nedají diamanty o které se prali, tak ji hodí na zem a vše vybuchne. Vtom strčil neopatrně druhou ruku do hrnce s vřelou vodou, pustil lahvičku a místo slibovaného výbuchu se pak ozvalo jen jeho provinilé zvolání: „Bum!“. Na naše hlavy se však snesla pořádná bouřka, kterou obstaral ten vrátný, který, nedbaje našeho vysvětlování a omlouvání, volal za ještě námi něco v tom smyslu, ať si příště vymyslíme něco chytřejšího.

 

   Jeden pořádný výbuch se však přece jen konal. Přijeli jsme schlíple na pracoviště a stěžovali si šéfovi, co se nám stalo. Z jeho výbuchu smíchu jsme však pochopili, že se mu podařilo ztropit si z nás zase jednou jeden ze svých oblíbených kanadských žertíků. Kéž by se mohl s námi ještě dnes smát!