1. Nesprávně doručené přání

 

   Nikdo mi při mých dnešních kilech nechce věřit, že jsem býval dítě hubené až podvyživené. Za průtahy v jídle jsem byl často až drasticky trestán a proto jsem jídlo považoval za nutné zlo. Proto jsem záhy uvítal možnost psát před Vánocemi určitá přání Ježíškovi se zaručenou splnitelností. Avšak namísto běžných dětských přání, jakými jsou například hračky, dorty a podobně jsem napsal: „Abych už nemusel jíst!“. Se zlou jsem se však potázal. Zřejmě nedopatřením nebylo mé přání doručeno adresátovi, ale dostalo se přímo do rukou rodičů, kteří je po rodině zveřejňovali a mne pranýřovali. Tak mé první, zcela vážně a upřímně míněné přání, skončilo fiaskem.

2. Velké zklamání vzorného žáka

     Před prázdninami v roce 1954 navštívil naši šestou třídu jakýsi člověk (spíše soudruh), který se představil jako redaktor knih pro mládež a po úvodu, ve kterém nám především představil své dosavadní zásluhy na ediční činnosti  knih typu „Odvážná školačka“, „Čuk a Gek“, „Timur a jeho parta“, „Mladá garda“, „Aljuta s Trávkou letí na Měsíc“ a podobně, a který nás vyzval, abychom mu dali ještě další návrhy knih, o které bychom měli zájem a on zařídí jejich vydání, což je pro něho maličkost. Pochopil jsem, že právě nastala moje chvíle. K radosti paní učitelky, že se někdo hlásí, jsem povstal a pravil: „My bychom chtěli, aby byly vydávány knihy Jaroslava Foglara!“. Řada z jeho knih totiž mezi námi kolovala v ohmataných vydáních a my jsme je dychtivě četli. Ve třídě nastalo pozdvižení: „Ano, ano, to je ono, to bychom chtěli!“, volali prakticky všichni spolužáci. Musím uvést, že v naší škole museli v té době všichni žáci nosit povinně pionýrské šátky a dívkám nepomohly ani chytré výmluvy, že jim rudý šátek barevně neladí s oblečením. Rudá barva těchto šátků zapůsobila v dané situaci na soudruha redaktora asi tak, jako muleta na býka. Zbrunátněl a zařval: „To jste Pionýři?“ a jak už bylo tehdejším zvykem, začal dštít síru na Jaroslava Foglara i na ty, kteří si dovolili na jeho knihy jen pohlédnout, natož je číst [1]. Pochopil jsem, že on sám se k tomu nikdy nesnížil a že vlastně neví, o čem mluví. Dokonale se mu podařilo vyvolat ve třídě atmosféru strachu a teroru a jako politicky nespolehlivou bandu, do které zřejmě započetl i naši učitelku, která připustila podvratný živel k necenzurované diskusi, nás zlostně opustil. Paní učitelka mi pak ještě vyčítavě řekla: „Zdeňku, to jsi mi neměl dělat“. Mé další, bezelstně míněné přání, které jsem původně naivně viděl téměř splněné, se mi rozplynulo jako dým.


 [1]  Dospěl jsem k názoru, že je zde namístě připomenout čtenáři neuvěřitelně stupidní článek, dnes zejména „PEN klubem“ vysoce uznávaného spisovatele Ivana Klímy v Mladé Frontě v roce 1962. Celý text je v plné verzi uveden na konci tohoto pojednání.

 

 

     Poučit jsem se však nedal ani v dospělosti. 

3. Třídně nebezpečný požadavek

   Po nastěhování do našeho nového bytu v Brně – Žabovřeskách v roce 1971 jsme všichni v sídlišti netrpělivě očekávali dostavbu obchodního a kulturního centra, které bylo nazváno „Rubín“. Pravda, byla v něm v přízemí zřízena samoobsluha „Pramen“ a dosti ubohý poštovní úřad, dnes přestěhovaný do vzdálenějšího centra „Perla“. V prvním patře „Rubínu“ jsme očekávali nějaké obchody jako v jiných čtvrtích, ale až na restauraci, sběrnu SAZKY a SPORTKY, poměrně rozsáhlé kadeřnictví a hlavně fotografický ateliér tam z našeho očekávání nebylo nic. Proto jsem se na veřejné schůzi občanů domáhal změny v tom smyslu, aby zbytečné provozy byly nahrazeny užitečnějšími obchody jako papírnictví, elektro a domácí potřeby, abychom pro všechno nemuseli jezdit do města či v tomto směru do šťastnějších městských čtvrtí (Královo Pole, Jundrov a pod). Neočekával jsem samozřejmě okamžitý výsledek, ale alespoň pochopení či příslib budoucí změny, ale také jsem neočekával prudkou reakci soudružky z Národního výboru, která na mne začala dštít síru v tom smyslu, že jsme se tu sešli, abychom oslavili výslednou práci našich dělníků, kteří nám připravili tak důstojný kulturně-politický stánek a vyjádřila se přesně ve smyslu majora Borovičky z filmu „Tankový prapor“, že: „Dělnická třída nedovolí podvratným živlům, aby tyto výsledky jakkoliv kritizovali a napadali“. Mimo jiné se vehementně zastala umístění fotoateliéru se zdůvodněním, že moderní žena má právo se poblíž svého bydliště vyfotografovat. S takovým, v dané souvislosti nesmyslným požadavkem, nevyrukovaly prozatím ani dnešní fanatické feministky a genderky a to už je co říci.

   Tak jsem se svým, tentokrát pro občany v sídlišti Žabovřesky dobře míněným přáním, opět neuspěl a ještě jsem málem tvrdě narazil.

4. Málem obviněn ze špionáže při snaze zastřešit trolejbusovou zastávku

   Podobně ještě jednou tamtéž. V projektu sídliště byl plánován tramvajový průtah a za tím účelem bylo u „Rubínu“ na Makovského náměstí vybudována soustava nadchodů k budoucí tramvajové zastávce. Pro odpor ekologických aktivistů a některých přidružených obyvatel byla tramvajová doprava zamítnuta a sídlištěm začaly projíždět trolejbusy, pro které ovšem nákladné nadchody byly zbytečností. Mimo to byla trolejbusová zastávka „Makovského náměstí“ situována mimo prostor, zastřešený zmíněnými nadchody a na zastřešeném místě byl vysazen trávník. Požadoval jsem posunutí zastávek pod zastřešená místa, aby čekající cestující byli chráněni před nepohodou. Bylo mi ze strany ekologistů vysvětleno, že by se musel zrušit ten trávník. Namítal jsem, že přece trávník pod střechou není pro něj nejvhodnější místo a že stejně nebude zavlažován. Na odboru dopravy se mi vysmáli s tím, že právě proto tam odpadová roura z nadchodu nevede do kanalizace, ale na ten trávník. Abych měl důkazní materiál pro další jednání s úřady, chystal jsem se situaci fotograficky zadokumentovat. Byla sobota a co čert nechtěl, když jsem fotografoval místo s trávníkem, směroval nechtěně můj fotoaparát současně na dveře samoobsluhy, před kterými se právě vytvářela fronta na banány. To byla příležitost pro tajného příslušníka StB, který mne na místě obvinil ze špionáže pro imperialisty. Snažil jsem se mu situaci vysvětlit, naštěstí to skončilo „jen“ tím, že jsem musel před ním vytáhnout z fotoaparátu film, na kterém jsem měl i naše rodinné snímky, jinak mi hrozil předvoláním „na Leninku“ (neblaze proslulé ředitelství SNB, podobné pražské „Bartolomějské“).

   Přesto jsem se nedal odradit. V krátké době potom se provádělo nějaké asfaltování poblíž daného místa a já jsem za mírný bakšiš uplatil asfaltéry, aby na místo trávníku, který samozřejmě bez plošného zavlažování skomíral, vylili část asfaltové hmoty a tak vyvstala situace, po které již nebylo problémem donutit Dopravní podnik města Brna a Odbor dopravy, aby tyto organizace milostivě posunuly zastávku do krytého prostoru pod nadchodem.

 

   Tento příznivý stav trval pak velmi dlouho, až se nadchody začala nebezpečně rozpadat a byly před časem demolovány a k zastávkám byly v obou směrech umístěny zakryté čekárny, od nichž však další cesta vede deštěm. Nakonec bylo tedy dosaženo alespoň mírného pokroku v mezích zákona.

5. Aby se přesunula zastávka tramvají zpět na Českou ulici

   Po bolševickém puči v roce 1948 a následné destrukcí zemského zřízení a nastolení gottwaldovských krajů od 1.1.1949, byl Zemi moravskoslezské státem zabaven také její majetek, v Brně například dva Zemské moravské domy a to na Joštově třídě a Žerotínově náměstí. Na Joštovu třídu se pak nastěhoval Krajský národní výbor (dnes Ústavní soud).  Pár let před koncem komunismu u nás kraloval v tomto paláci předseda KNV soudruh Chabičovský. Koleje pro tramvaje z Veveří ulice, původně v ulici Brandlově, byly přeloženy do úseku ulice Česká, kde byly po léta též tramvajové zastávky (poznámka: jak je tomu i dnes). Tyto zastávky byly (a jsou) za rohem od schodiště a vstupu do tehdejšího KNV a na zastavivší tramvaj utíkal nějaký mladík nejkratší cestou, tedy přes ono schodiště a vrazil na něm do přicházejícího soudruha Chabičovského, kterému údajně srazil klobouk. Soudruh Chabičovský na to reagoval „po bolševicku“. Nařídil, že se zastávky v České ulici musí zrušit. Původní návrh přesunu do prostoru Komenského náměstí zachránila tzv. „civilní obrana“ s poukazem na to, že je tam protipožární vodní nádrž, před KNV ve směru k Husově ulici to také nešlo a tak se musela vybudovat provizorní nevzhledná refýž na Joštově ulici v prostoru před odbočkou do České ulice. Tak se stalo, že tramvaje jedněch linek ve směru Veveří ulice zastavovaly u této refýže a tramvaje druhých linek u stávající refýže na Joštově ulici před Opletalovou. Lidé, kteří chtěli jet směrem na Veveří ulici a dále třeba do Žabovřesk, Komína či Bystrce, nebo i do Králova Pole, museli stát uprostřed na rohu České a Joštovy ulice, sledovat a následně přebíhat podle toho, která tramvaj a ze kterého směru přijížděla. Tento stav jsem pokládal za neúnosný a snažil jsem se proti tomu bojovat. Příležitost se mi k tomu naskytla jako členovi Bezpečnostní komise Městské rady motorismu  SVAZARMu, do které jsem byl přizván jako soudní znalec z oboru dopravy a kam jsem po léta každý první čtvrtek v měsíci docházel a kde jsme pod vedením bývalého zkušeného dispečera brněnské Záchranné služby pana Beera [1] probírali dopravní situaci v Brně, měřili například dobu trvání žlutého světla před červenou apod. Do každé komise zval pan Beer nějakého významného odborníka z brněnských dopravních kruhů, při čemž mezi nimi byli i mezi řidiči oblíbení dopraváci jako nadporučík Neveselý a kapitán Končelík, kterým jsme mohli tlumočit připomínky k dopravnímu značení, analyzovat příčiny závažných dopravních nehod a podobně. Tak se jednou stalo, že hostem této komise byl i náměstek předsedy MěstNV Brno soudruh Leichmann a já jsem doufal, že splnění mého přání je na dosah.

    Tento soudruh však v sobě nezapřel bolševického ducha. K mému přání, aby se přesunula zastávka tramvají zpět na Českou ulici, nevznesl žádné argumenty, které by současný stav podporovaly, ale podobně, jako výše zmíněná soudružka na schůzi v „Rubínu“, začal na mne nepříčetně řvát, že je to zabetonovaný stav a že do tohoto problému si nenechají soudruzi na radnici nikým mluvit. Dopravní diletanství tohoto soudruha náměstka překonal snad už jen nedávný náměstek primátora Brna pro dopravu, muzikologický bakalář Matěj Hollan. 

   Vyřešení tohoto „zabetonovaného“ problému  a mého přání jsem se dočkal až po r.1989, když jsem v letech 1990-94 jako člen Zastupitelstva města Brna a předseda komise dopravy Rady města Brna prosadil kýženou změnu a zastávky směrem na Veveří ulici se vrátily do dnešní polohy na krátký úsek České ulice vedle Ústavního soudu.

 


[1] Pan Beer byl fenomenální znalec brněnské dopravy a dopravního značení. Měl přehled snad o každé dopravní značce a zařízení v našem městě. Byla radost a potěšení s ním spolupracovat. Kdysi se zasadil o to, že v místech, kde tramvaje měly větší stoupání (například na ulici Minské) byly umístěny tabule s textem: „Motoristé, koleje jsou sypány pro bezpečnost pouliční dráhy. Vyhýbejte se jim!“

6. Aby se vrátili konzultanti diplomových prací

   Nemám úplné podklady pro přesné citování z tehdejšího zákona či vyhlášky Ministerstva školství a tak musím vycházet jen z mé dobové paměti. To však nemění nic na tom, že někdy v 70-tých letech minulého století inovovalo Ministerstvo školství postupy pro provádění závěrečných diplomových prací naprosto stupidním způsobem. Do té doby bylo možné, aby diplomantovi byl k dispozici tzv. konzultant, výslednou diplomovou práci pak oponoval její oponent (či recenzent). Z meritu věci vyplývalo jednoznačné pravidlo, že konzultanta diplomant samozřejmě zná, oponent pak byl diplomantovi neznámý a to pro zajištění objektivity a jeho neovlivnitelnosti. I já jsem v roce 1968 znal svého konzultanta, jímž byl mimořádně zkušený konstruktér z TOS Kuřim pan Miloslav Rozbořil [1], který mě mnohému naučil a jsem mu dodnes vděčný za jeho vysoce odborný a při tom lidský a přátelský přístup a s nímž jsem pak měl možnost ještě dlouhá léta spolupracovat. Oponentem mi pak byl pan Ing. Václav Borský, CSc., rovněž významný konstruktér z TOS Kuřim a budoucí profesor na naší katedře, ale předem jsem to samozřejmě nevěděl. Jeho posudek na mou práci byl ve všech směrech kladný.

 

   Nový předpis z Ministerstva školství hovořil o něčem jiném. Konzultanti byli do budoucna zrušení, ale diplomant měl napříště znát svého oponenta a to dva roky dopředu. Všechny kdož jsme měli agendu diplomových prací na ústavech a katedrách na starosti tento předpis zaskočil a nemohli jsme tomu uvěřit. A tak se jednou na jakési celofakultní schůzi ozval náš pan profesor Ing. Gaston Liemert s dotazem, zda v předpise není snad nějaká chyba, zda si někdo „nahoře“ nespletl slovo „konzultant“ se slovem „oponent“, což by nesmyslnost pokynu vysvětlovalo.  To poslední, co jsme k tomuto dotazu čekali byl výsměch předsedajících a auditoria k danému dotazu. Soudruzi přece nemohli připustit, že by se někdo „nahoře“ dopustil tak banálního omylu.

 

   K další události vím dnes jen to, že se konala v tehdejším „Museu dělnického hnutí“, tedy  původně v t.zv. „Místodržiteském paláci“, zkrátka v budově vedle kostela sv.Tomáše za dnešním „žirafokoněm“ a že mám písemnou poznámku o jistém Pedagogickém semináři dne 20.5.1987: „K novému pojetí pedagogického studia inženýrů“. Mohli tam hovořit tito pracovníci tehdejšího MŠ ČSR:

        Koreferát k současnému stavu rozvoje DPS (Doplňkové pedagogické studium inženýrů): Ing.Pavel Drnka a

        k legislativním otázkám realizace DSP: Ing.Spitzar

a mělo se to týkat Zákona o VŠ 39/1980 Sb.

 

   A protože na jinou seanci v tomto domě si nepamatuji, tak jsem stejnou  otázku, kterou jak jsem výše uvedl položil již dříve pan prof.Liemert, tedy zda si někdo „nahoře“ nespletl slovo „konzultant“ se slovem „oponent“, položil nejspíše k legislativním otázkám a tedy nejpravděpodobněji panu Ing.Spitzarovi (pamatuji se, že šlo o štíhlého a elegantního mladíka). Nečekal jsem nějaké okamžité řešení, ale také jsem nečekal opět neurvalou „bolševickou“ reakci s tím, že: „Konzultanti už nikdy nebudou!“ a nenechají si do toho nikým mluvit a tentokrát již s konkrétní ministerskou výhružkou, známou to filmovou poznámku doc.Sejkory „z básníků“:

 

                                                                                „Znamenám si vás!“


[1] Jeho odbornost a užitečnost pro fabriku byla tak veliká, že s ním nic nenadělali ani místní soudruzi. Přinesli mu jednou prázdnou přihlášku do KSČ se slovy: „Zítra si pro ni přijdeme!“ Skutečně si pro ni přišli a pan Rozbořil jim ji ochotně vrátil. K námitce, že není vyplněná odpověděl: „To jste neříkali, o vyplňování nebyla řeč“. Pokusili se mu pak mstít, zakázat služební cesty do zahraničí spojené s prodejem strojů, ale nakonec rezignovali, protože bez odborníka to prostě nešlo. Tak tam s ním vždy posílali nějaké to „očko“.

7. Brněnské chodníky a počty dvojčat

 

   Koncem června 2015 byla ukončena rekonstrukce ulice Milady Horákové a při té příležitosti byla občanům ukázána v televizi svízelná situace, která pro průchod chodců vznikla v místech, kde na chodnících jsou umístěny sloupy technického zajištění provozu. Mezi sloupy a stěnami domů se totiž stěží projede s dětským kočárkem, o vozíku pro invalidy a širokém kočárku pro dvojčata ani nemluvě.

   Tato okolnost ve mně vyvolala vzpomínku na mou obtížnou snahu v 70-tých letech minulého století o vyřešení podobného problému na rohu ulice Královopolské a Vychodilovy. Roh chodníku se snižuje s vozovkou a uprostřed něho stál a dodnes stojí sloup pro trakční vedení a vedle sloupek SSZ. Taková sestava nejenže neumožňuje kvalitní průchod a průjezd s kočárkem po chodníku, ale v zimě jej sněhový pluh musí objíždět směrem do komunikace, čímž vzniká nebezpečná kolizní situace mezi chodci a vozidly. 

Lidé se však tehdy pomohli jak mohli a sice tím, že vyšlapali v trávníku širokou cestu, která byla sice blátivá, ale směrově i výškově  spojovala šikmo obě strany předmětného rohu a systémově tak plně provozu vyhovovala. Byla tak právě vhodně připravená pro její vydláždění. Tohoto úkolu jsem se o vlastní vůli ujal. Nakreslil jsem plánek situace s návrhem vydláždění a s tím jsem obcházel příslušné úřady. Při tom jsem však tvrdě narazil na svéhlavého úředníka, který nejprve prohlásil, že se nic takového nebude dělat, neboť by byla údajně poškozena zeleň. Když se ode mne dozvěděl, že tam po nějaké zeleni není ani stopy, neboť tráva je tam naprosto vyšlapaná, byl ochoten na toto místo poslat blížeji nedefinovanou hlídku, která bude lidi pokutovat. Námitku o obtížné zimní údržbě zcela bagatelizoval a co se kočárků týká, byl dokonce natolik iniciativní, že si vyzkoušel, že se s kočárkem mezi sloupy dá projet. Namítl jsem mu, že tam sice projede osoba s obyčejným kočárkem, ale s kočárkem pro dvojčata už nikoliv, ale nyní již byrokracie začala slavit pravé orgie. Namísto uznání této technické skutečnosti se vytasil se zcela absurdním požadavkem, že mu mám doložit počet dvojčat v našem sídlišti a statisticky vyhodnotit četnost jejich průjezdu inkriminovaným místem. K tomu již naštěstí nemuselo dojít. Tento iniciativní úředník byl totiž pravděpodobně povýšen někam mimo dotčenou sféru a s jeho nástupcem se mi podařilo dosáhnout vydláždění vyšlapané cesty tak, jak je tomu dodnes.

S argumentem, že pro dvojčata jsou konstruovány též kočárky, v nichž děti sedí nikoliv vedle sebe, ale za sebou, se již „můj“ úředník nestačil tehdy vytasit, ale díky jejich existenci si dnes s problémy na rekonstruované ulici Milady Horákové jejich tvůrci nemusí dělat starosti. Lze předpokládat, že zjišťovat v této souvislosti počet výskytu dvojčat snad nebude již nikým vyžadováno, ale výskyt takového byrokratického úředníka lze, na základě mých zkušeností s řešením dopravních problémů nejen v Žabovřeskách, předpokládat zcela jistě.  

 

8. Zamítnuté keře u domu………………

 

   Ostatní mé přínosy pro dopravu v městě Brně jsou uvedeny na mých webových stránkách http://www.kolibal.cz/pro-brno/me-drivejsi-prinosy-pro-dopravu-v-brne/

 

Celý text stupidního článku spisovatele Ivana Klímy proti Jaroslavu Foglarovi

 

 

Ivan Klíma: Dostali jsme nedávno do redakce dopis od jednoho soudruha ze SPD v Třebíči.

 

„Stala se mi, soudruzi, na internátě nemilá věc. Při prohlídce na světnicích byla mně soudruhem vychovatelem zabavena kniha od spisovatele Čemuse  Chata děsu. Bylo mi řešeno, že se takové knihy na SPD číst nesmějí. Jakmile bych po druhé takovou knihu na SPD donesl, že mi bude sebrána a spálena. Je to správné? – Proč vám píši: chci se vás zeptat, zda se smějí vůbec knihy jako např. od Foglara, Nováka nebo Mladý hlasatel a podobné číst? Pokud vím, za braky byly  vyhlášeny jen Rodokapsy, Červená knihovna apod. Takové knihy, jako např. Záhada hlavolamu nebo Hoši od Bobří řeky já do braku nepočítám“.

 

Tolik dopis. Protože je velmi typický, odpovídám na něj otevřeným dopisem v Mladé frontě, aby si jej mohli přečíst se soudruhem z Třebíče všichni ostatní chlapci, kteří mají stejné pochybnosti.

 

Tedy vychovatel se dopustil chyby – neměl knihu zabavit ani zakazovat podobné čtení bez správného hlubokého odůvodnění, nýbrž měl přesvědčit chlapce o tom, že tato kniha není dobrá, že není správné, aby ji četl a měl mu zároveň za tuto knihu nabídnout jinou, lepší.

 

Jiná otázka, milý soudruhu, je, zda jsi jednal správně ty, když jsi věnoval této a podobným knihám svůj volný čas. Ptáš se, zda Foglarovy, Novákovy nebo Čemusovy romány se smějí číst. Jistě, že se tyto knihy číst smějí – jiná věc je, zdali se číst mají, zdali mají co dát dnešnímu mladému člověku, zda mu mohou pomoci v jeho práci, v jeho růstu, v jeho výchově. Zamyslíš-li se nad tím důkladně, dojdeš k závěru, že to stejně jako Rodokapsy a Červené knihovny udělat nemohou.

 

Naopak tyto knížky odvádějí od skutečnosti k falešné romantice, zobrazují skutečnost nepravdivě a zkresleně, zobrazují zkresleně především mladé lidi, chlapce a děvčata. Foglar napsal mnoho knih a některé jsou od začátku do konce špatné a hloupé. Chlapci v nich nemají zájem o skutečnost, o svou práci, o všechno co se děje kolem nich – a tak je tomu přece ve skutečnosti – ale utíkají se od skutečného života k hloupým snům o vymyšlených indiánech (Chata v Jezerní kotlině), utíkají vůbec od lidí a prožívají nejnesmyslnější dobrodružství, plná hrůzy a hloupých strašidel.

 

Snad nejšpatnější knihou Foglarovou, která klesá na úroveň Rodokapsů je román Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Jen se zamysli nad těmito knihami a poznáš, kolik nesmyslnosti, hloupé dobrodružnosti a tajemnosti je v nich. Proč Foglar líčí mládež vždy rozeštvanou a mezi sebou válčící? Je v tom jeho rozdělení nějaký třídní pohled? Ano. Ušlechtilí bývají synkové z lepších rodin, junáci, zkrátka typy chlapců, které vyžadovala buržoazie, zatímco všichni darebáčci a sprostí chlapci jsou obyvatelé těch nejchudších čtvrtí (Stínadel), tj. i když to není  otevřeně řečeno, dělnických čtvrtí. Vymyšleny jsou všechny tyto Foglarovy knihy jako všechny jim podobné reakční a naši práci škodlivé. Kromě toho už buržoazní kritika Foglarovi vytýkala, že neovládá dobře svůj rodný jazyk, jeho romány se hemží až urážlivým množstvím hrubých gramatických chyb.

 

Falešnou romantikou je zcela proniknuta i Foglarova kniha Hoši od Bobří řeky. Také tato kniha odvádí mládež do mlžných dálek, její romantika je plná hloupé tajnosti a smutku. Jen jednu větu  pro příklad: „O tajemných severních zemích lkala píseň úplňku, kde je vše tmavé a černé….o       strašidelných údolích ze starých indiánských bájí“. Je skutečně zapotřebí pro nás svazáky číst o takových písních, když si můžeme zazpívat tolik našich i sovětských písniček, z nichž je jedna hezčí než druhá, plná optimismu a jasu? Naši pionýři si na táborech cvičí bystrost, pohotovost i úsudek a věru, že k tomu nepotřebují „skvělého Rikitana“ ani žádnou zelenou příšeru – bez ní je to krásnější, přirozenější a lidštější.

 

Dej si tedy soudruhu otázku: Je pro tebe jako svazáka správné, abys četl takové knihy? A věnoval jsi alespoň stejné množství času četbě naší, sovětské, polské a jiné hodnotné literatury? Máš rád dobrodružnou literaturu? Četl jsi sovětskou knihu Strážci polární hranice od Grebněva… Nebo miluješ knihy o mořeplavcích a cizích krajích? Pak si přečti Semuškinovy překrásné knihy Alitět odchází do hor a Žil jsem na Čukotce… Znáš knihy Kassilovy a Gajdarovy? Líčí mládež takovou jaká skutečně je, milující nejen dobrodružství, ale celý život: tedy i práci, svůj kolektiv, svou vlast.

 

Přemýšlej o tom, udělejte si diskuzi ve svém SPD s vychovateli – srovnejte si tu starou hloupou literaturu s novou socialistickou nebo soudobou pokrokovou literaturou.

 

Uvidíš, že pak už nebude potřeba, aby vám vaši vychovatelé zakazovali nebo dokonce brali vaše knížky. Nebudete je ani sami číst, neboť byste v tom viděli něco urážlivého, co by ponižovalo vás, mladé občany lidově demokratického státu.

 

 

Článek – dnes už kuriózní – byl pro usmání v posledních letech často přetiskován a šířen. Vyšel též v knize Milana Svobody Hledání zaváté stezky – z historie českého skautingu

Literatura: EBR Vráťa: Rudá drbna s IQ. Agentura KRIGL, Praha, ISBN: 978-80-86912-34-9

s.: 90-94

 

   To, že spolek PEN klub se dnes takového spisovatele zastává není divu. Vždyť jeho   představitel pan Jiří Dědeček z Jihlavy, jehož zpěv při kytaře připomíná sice spíše skřehotání, si dovolil před časem v TV hrubě napadnout  našeho skutečného Mistra Karla Gotta a to za jeho vynikající postřehy v knize „Jak to vidí Karel Gott“.