Motto:

Pokládám zcela vážně politickou situaci v sedmdesátých letech  za slabý odvar let padesátých

   Je zvláštní, jak se řada lidí, jen o něco starších než já, kteří jsou dodnes [1] na politickém výsluní,  nestydí vymlouvat, že tomu komunismu sice napřed věřili a pak „prohlédli“. Toto lze snad tolerovat u obyčejných lidí, ale ne u těch, kteří ten komunismus pomáhali ze všech svých sil budovat. To se týká především spisovatele Pavla Kohouta [2], který byl neúnavným propagátorem komunistických myšlenek a teprve v šedesátých letech přesedlal na „antikomunistu“ a dodnes z toho žije. Jeho hrůzná písnička z filmu „Zítra se bude tančit všude“ („…až naše vítězné vlajky rudé – na stožáry světa vyletí!“ [3]) mi dosud zní v uších. Ještě horším byl třeba Petr Uhl, který měl údajně legitimaci Svazu československé mládeže (SČM – předchůdce to ČSM a SSM) s číslem 9, který spolu s Jiřím Pelikánem a ostatními bolševiky patřil k zakladatelům těchto násilných organizací. Byl údajně osobním přítelem Klementa Gottwalda a nestyděl se  prohlašovat se za trockistu“,  nositele marxistických a  socialistických myšlenek, zprofanovaných „lidských práv“ a pozitivní diskriminace. Jeho tchán Jaroslav Šabata patřil k výtečníkům, kteří v padesátých letech jako členové tzv. „Akčních výborů“ vyhazovali režimu nepohodlné studenty z Masarykovy university a aby očistil svůj rodinný původ, údajně se zřekl svého otce, který byl prohlášen za „kulaka“, ale po r.1989 se stal obrovským demokratem a  dokonce ministrem vlády.  

   Na rozdíl od zmíněných „pomýlených“ přisluhovačů a tvůrců komunistické diktatury, jsem si o komunistech udělal už na počátku svůj původně sice dětsky naivní, ale přesto trvalý názor.

   Ve „vítězném“ únoru roku 1948 zajistil tatínek mně a mamince pobyt v horské chatě na Bílém Kříži nad obcí Bílá v Beskydech. Jeli jsme tam s maminkou z Bílé do kopců na saních, tažených koněm, což se mi velmi líbilo. Tam jsme  měli tatínka 25.2.1948 čekat, že za námi přijede z Hanušovic, kde měl na práci odhad pojištění nějaké textilky. Přesně vím, že jsme byli s maminkou dole v lokále, kde jsem dostal na pití nějakou limonádu a viděl jsem místní „štamgasty“,  jak si dávají do piva takové válečky, což  prý byly ohříváčky do ledového piva a já jsem chtěl do limonády také takový váleček. V lokále bylo puštěno rádio a já mám stále takový pocit, jako bych  slyšel z toho rádia ten projev K.Gottwalda, jak „….právě přišel z Hradu“. Každopádně jsem ale vnímal určitou napjatost a zachmuřenost v tvářích přítomných hostů, ale mohla na mne působit i nervozita mé maminky, která očekávala tatínka, který však stále nepřicházel a objevil se až na druhý den. Napjatost a nervozita čišela prakticky ze všech lidí kolem  a tatínek mamince vykládal, že nemohl přijet ten den navečer, protože byl v Hanušovicích zatčen bandou ozbrojených komunistických milicionářů, jimž se stal podezřelou osobou tím, že byl  noc před tím ubytován v hotelu, ve kterém udělali na hosty noční razii a tatínek měl u sebe nějaké výkresy té textilní továrny. Komunističtí bandité jej pak zadrželi přes celou další noc až do 26.2.1948.

    Pravda, v únoru 1948 mi bylo necelých 6 let a samozřejmě, že jsem tomu všemu vůbec nemohl rozumět, ale od té doby jsem pak již dobře vnímal tatínkovu nespokojenost v práci, která pramenila z toho, že ho začal z jeho vedoucího místa „Továrního oddělení“ v pojišťovně vytlačovat jakýsi komunista jménem Mikulka, který se mne vždy, když jsem přišel za tatínkem do kanceláře, vyptával, jestli věřím, že dárky přináší Ježíšek, což se mi krajně nelíbilo. Byl to pán zřejmě mladších až středních let, ale mně šestiletému pochopitelně připadal jako starý. A protože od té doby zněla v rádiu neustále písnička: „Všichni jsme mladí, všichni jsme mladí, mladý je každý ko-mu-nis-ta!“ popadla mne pochybnost a ptával jsem se tatínka: „Tati, jak to, že každý komunista je mladý, když pan Mikulka je starý“. Tatínek se mi to snažil vždy nějak vysvětlit, abych to nebral tak doslova, že jde o přirovnání, metaforu a tak podobně, ale já jsem si to vysvětlit nedal a pojal jsem už tehdy ke komunistům  nedůvěru, která mi vydržela po celý život. Tatínek byl nakonec vedoucího místa zbaven, zůstal mu však, alespoň po určitou dobu jeho plat, protože jeho odbornost soudruh Mikulka nahradit nemohl.

    Výsledkem bylo moje nezvratné přesvědčení, že komunisti lžou a u toho jsem už natrvalo zůstal.


[1]   Původně psáno v roce 2006, doplněno 2017 a 2019

[2]   Pavel Kohout – zprvu veliký soudruh a stalinista nakonec bez ohledu na svoji stranu vystřízlivěl a odešel na   stranu jinou (EBR Vráťa: Rudá drbna s IQ, str.24)

[3]  Když jsem slyšel u příležitosti Spartakiády 1985 recitovat Otakara Brouska seniora podobné verše: „Tak jako Jegorov na Reichstag, my rudé vlajky na všechny střechy světa vynesem“, udělalo se mi s ohledem na naši střechu, kterou jsme právě v té době na chalupě opravovali,  skutečně mdlo.

   S bolševickými písničkami byla u nás v rodině vždy potíž. V létě asi roku 1949 nám zařídil tatínek týdenní pobyt v chatě „SVOBODA“ na Rejvízu (dnes hotel Franz).  Pobyt zpestřovala jakási mládežnická agitka, která hrála jednak známé písničky, ale také i nové budovatelské písně. Mně se písničky líbily a sedával jsem na kraji pódia, na kterém mládežníci hráli, abych se jako také té hudební produkce účastnil a smysl budovatelských písní jsem v podstatě nevnímal. Až na výše zmíněnou o mladých komunistech a pak jednu, která nám školákům bývala později vnucována jako „Hymna demokratické mládeže“ a která začínala slovy: „Z národů ať jsme různých…“, které tatínek doma vždy doplňoval na danou melodii slovy“ „…lumpárnu děláme stejnou!“.  Tuto píseň jsem od prvopočátku nesnášel, protože jsem ji nikdy za žádnou hymnu nepovažoval a my jsme přesto bývali nuceni při ní stát v pozoru, tak jako i u Písně práce a Internacionály. Konec Písně práce: „…Buď práci čest!“ tatínek upravoval na: „…Buď v práci v šest!“. Ještě hůře dopadla v naší širší rodině Internacionála. V ní můj strýček, bratr mé maminky, upravil verš: „Od minulosti spějme zpátky…do společnosti pospolné, tam budeme mít holé zadky a všechny fangle červené!


   Tady si dovoluji malou odbočku. Takové „vzpomínky na budoucnost“. Na Rejvíz jsem se podíval až o mnoho let později a sice v roce 1966 s mojí budoucí ženuškou Anuškou a její rodinou. Byli jsme se podívat po zdejších přírodních krásách (Mechové jezírko) a po známé architektuře a vybavení tzv. „Noskovy chaty“ [1] kde měla být m.j. souprava vyřezávaných židlí s podobami místních  „štamgastů“ [2].  Vzadu u chaty byla také malá atrapa perníkové chaloupky pro děti, prakticky veřejně přístupná jakoby na dětském hřišti. Protože s námi byla Aniččina šestiletá sestra Ywettka, chtěl jsem ji do této chaloupky (jak se to podařilo i mně někdy v roce 1949) posadit.

   Vtom se objevil vedle nás jakýsi horlivý občan, já bych ho nazval přímo „soudruh Chlepoun“ (podle příběhu ze Švandrlíkových „Černých baronů“, ve kterém soudruh Chlepoun vyhodil z rekreace ROH v Žinkovech bývalého pekaře Jínu i s rodinou), který naši malou sestřičku z chaloupky vyhodil řka, že ta je přístupná jen pro děti tam za odměnu ubytovaných odborářů. Tu se rozčílil na maximum Aniččin tatínek, jinak velmi mírný člověk a s křikem, že je také odborář (jako ostatně tehdy prakticky každý zaměstnaný člověk u nás) začal trhat svou legitimaci ROH a její útržky metal soudruhu Chlepounovi do obličeje. Já jsem tyto útržky rychle sbíral, aby je soudruh Chlepoun, takto bezpochyby StBák, nemohl proti němu použít. Soudruh Chlepoun  mi tak potvrdil, že za bolševismu si byli sice všichni rovni, ale někteří si byli přece jenom rovnější.

[1] Bohužel se řada původních židlí ztratila. Dnešní majitelé pořídili podobné židle i do dnešní restaurace – a opět s podobami štamgastů. Ale těch dnes žijících. Po skončení II. světové války se v roce 1947 chata stává rekreačním zařízením ministerstva vnitra a dostala název Noskova chata. To vysvětluje i neurvalé a povýšené chování „soudruha Chlepouna“.

   Další politické školení mi uštědřila jakási paní Loukotová, uživatelka chalupy rodiny mé tety v Křivicích, když jsem tam byl na prázdninách asi 1948/49. Tato paní byla vlastně  původně služkou u starých Potočků (tchána a tchýně mé tety) a zůstala na té chalupě „jako inventář“ i do  pozdějších časů. Dodnes mi není jasné, proč tato prostá žena měla negativní postoj ke komunistické vládě, ač z „třídního hlediska“ by tomu mělo být naopak. Je to opět jeden z krachů jejich teorie. Říkala mi vždy, plácajíc koženou plácačkou mouchy v kuchyni: „Takový prezident Masaryk uměl 10 řečí a mohl se bavit s mnoha světovými politiky, ale Gottwald nezná nic. Ten musí mít tlumočníka. A když mu cizí návštěva řekne, aby šel třeba do p.…., tak mu tlumočník přeloží, že mu říkal: Dobrý den, pane prezidente“. Pro tento i jiné drsné výrazy neviděla ovšem moje maminka pro mne tato školení ráda. Ale já jsem si to dobře pamatoval a byl to můj další poznatek, který mi komunisty opět příslušně znechutil a na druhou stranu mi přiblížil osobu prezidenta T.G.Masaryka, jehož jméno se v té době již pomalu nesmělo ani vyslovovat a doma jsem si pak se zájmem prohlížel knížku „President T.G.Masaryk ve fotografii“, ale i knížku „President Eduard Beneš ve fotografii“.

   Moje nejbližší rodina, tj.rodiče a prarodiče, ale i  přímí strýcové a tety, kteří z nástupu komunismu měli pramalou radost, byli ale velice úzkostliví a zejména maminka dbala na to, abych byl politických debat co nejvíce ušetřen a to především z obavy, abych se o politických názorech naší rodiny nikde nezmínil. Přesto jsem zaregistroval, že naší širší rodinou koloval v letech 1949-50 jakýsi vícesvazkový román, zřejmě americký, pojednávající o skutečných poměrech v Sovětském svazu. Pochytil jsem tehdy pouze, že hrdinou tohoto románu byl jakýsi Lanny a debaty o něm byly přede mnou přísně tajeny.

   S literaturou je spojena má zkušenost s komunistickou demagogií. Před prázdninami v roce 1954 navštívil naši šestou třídu jakýsi člověk (spíše soudruh), který se představil jako redaktor knih pro mládež a po úvodu, ve kterém nám především představil své dosavadní zásluhy na ediční činnosti knih typu „Čuk a Gek“, „Timur a jeho parta“, „Odvážná školačka“, „Mladá garda“, „Aljuta s Trávkou letí na Měsíc“ a podobně, nás vyzval, abychom mu dali ještě další návrhy knih, o které bychom měli zájem a on zařídí jejich vydání, což je pro něho maličkost. Pochopil jsem, že právě nastala moje chvíle. K radosti paní učitelky, že se někdo hlásí, jsem povstal a pravil: „My bychom chtěli, aby byly vydávány knihy Jaroslava Foglara!“. Řada z jeho knih totiž mezi námi kolovala v ohmataných vydáních a my jsme je dychtivě četli. Ve třídě nastalo pozdvižení: „Ano, ano, to je ono, to bychom chtěli!“, volali prakticky všichni spolužáci. Musím uvést, že v naší škole museli v té době všichni žáci nosit povinně pionýrské šátky a dívkám nepomohly ani chytré výmluvy, že jim rudý šátek barevně neladí s oblečením. Rudá barva těchto šátků zapůsobila v dané situaci na soudruha redaktora asi tak, jako muleta na býka. Zbrunátněl a zařval: „To jste Pionýři?“ a jak už bylo tehdejším zvykem, začal dštít síru na Jaroslava Foglara i na ty, kteří si dovolili na jeho knihy jen pohlédnout, natož je číst [1]. Pochopil jsem, že on sám se k tomu nikdy nesnížil a že vlastně neví, o čem mluví. Podařilo se mu však vyvolat ve třídě atmosféru strachu a teroru a jako politicky nespolehlivou bandu, do které zřejmě započetl i naší učitelku, která připustila podvratný živel k necenzurované diskusi, nás zlostně opustil. Paní učitelka mi pak ještě vyčítavě řekla: „Zdeňku, to jsi mi neměl dělat“ a bylo vidět, že redaktorovy výhružky nebere na lehkou váhu.   

   Že mé obavy z komunistického teroru nebyly liché jsem se mohl přesvědčit, když mému spolužákovi Slavošovi Černému, se kterým jsme měli společný zájem o loutkové divadlo a mimo jiné jsme si chodili hrát do bunkru, který měl se svým mladším bratrem vykopán na zahrádce v místech, kde je dnes proti Stavební fakultě VUT v Brně na Veveří ulici park „Björnsen“, zavřeli na dvacet let tatínka. Bližšího jsem se o tom v té době mnoho nedozvěděl, moje maminka si s paní Černou pouze kradmo povídala, ale já jsem nabyl dalšího přesvědčení, že komunisti nejen lžou, jsou blbí ale navíc i zlí.

   O tom jsem se nakonec mohl přesvědčit na vlastní kůži, když mého tatínka zavřeli v prosinci 1958  pro „podvracení republiky“ [2] (poslouchal se svými kolegy na pracovišti zakázaný rozhlas a údajně připravoval povstání, jaké v r.1956 proběhlo v Maďarsku [3] a bylo potlačeno sovětskými tanky). Estébáci tenkrát prohledali celý náš byt a odnesli si nějaké mapy (byly to vojenské mapy Šumavy z první republiky, tzv. „generálky“  1:200 000) a snažili se tatínkovi podstrojit i obvinění z přípravy útěku za hranice. To se jim ale naštěstí nepodařilo. Zajímavé bylo, že já jsem celou tu dobu prohlídky seděl v pokojíčku u svého stolku, do kterého nelezli. Vyděšená maminka jim totiž řekla, že tam se učím.  Měl jsem potom sice povolenou maturitu, ale zakázané všechny vysoké školy v republice. Nevzali mne ani na vyučení televizním opravářem a musel jsem po maturitě s vyznamenáním nastoupit 20.7.1959 jako pomocný dělník do ZKL Brno-Líšeň. Tím pro brněnské komunisty skončil úspěšně můj případ. Já jsem však již pomalu dospěl a do budoucna jsem si nehodlal nechat od nich všechno líbit.

[1]  Neskutečně stupidní stať proti Jaroslavu Foglarovi napsal svého času dnes uznávaný spisovatel Ivan Klíma. Její plný text připojuji k mé eseji: „Potrestaná přání“

[2] V tomto roce vstoupil do KSČ soudruh Petr Pithart

[3] V tomto roce vstoupila do KSČ soudružka Jiřina Šiklová

   Mezitím se v naší předmaturitní 11.třídě odehrála jedna pozoruhodná událost. Náš učitel zeměpisu a dějepisu Matějík, jemuž jsme přezdívali „Dlasík“, což vysvětlím na jiném místě, takto předseda komunistické buňky na naší škole, položil v květnu 1959 naší třídě takovouto otázku: „Tak nám řekněte někdo, co si kdo pamatujete z konce války. Byly vám přece už tři roky a můžete si něco pamatovat, jak nás osvobodila Rudá armáda! Tak třeba ty, Zelino!“. Tu se stalo něco dosud nebývalého. Evan Zelina se vysoukal ze své první lavice, postavil se a pravil: „Mě vůbec neosvobodila Rudá armáda“. „Jak to, že Tě neosvobodila, co to říkáš za nesmysly“, rozčílil se učitel, ale  Evan odpověděl: „Já jsem se totiž narodil v Plzni!“. Výbuch granátu nemohl v té chvíli způsobit větší rozruch mezi spolužáky a zděšení v očích komunistického učitele. Kdyby nebyl ideologicky zaslepen, mohl logicky nám vysvětlit, že skutečně část našeho území osvobodili Američané, říci k tomu několik tehdejších komunistických bludů a věc by se utišila. Ne tak on. Vyděšeně vyběhl na chodbu a pádil do ředitelny. Mezitím jsme oblehli Evana Zelinu a dychtivě naslouchali nám dosud utajovanému faktu o osvobození Plzně. Přišedší ředitelská suita odtáhla Evana Zelinu do ředitelny, kde byl podroben výslechu. Vrátil se v podstatě jako vítěz. Ono totiž nebylo co řešit. Vyšlo pouze najevo, že se skutečně narodil v Plzni a my jsme alespoň byli ideologicky připraveni na to, že až jednou uslyšíme Jana Vyčítala zpívat: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Paton….!“, budeme dobře vědět, že to tak bylo.

   Abych však nebyl nespravedlivý vůči  jednotlivým lidem, kteří byť členy KSČ, nám  nezištně pomohli, nemohu pominout, že ředitel naší střední školy Kočka mne nechal složit maturitu a ředitel Dětského ústavu pro tělesně vadné pan Ing.Tichý zaměstnal mou maminku jako vychovatelku, když jsme zůstali v r.1958 bez prostředků. Pro oba to tehdy nebylo bez nebezpečí. A nakonec třeba pan Mann, ředitel Brněnských papíren, který vzal tatínka po návratu z bolševického vězení do práce řka, že to ho nezajímá, protože o tatínkovi slyšel jako o výborném pracovníkovi a odborníkovi. Tatínka to tenkrát velmi podpořilo a dalo sílu do dalšího života.

   Chtěl bych, aby z tohoto povídání jasně vyplynulo, že já osobně považuji stav v naší společnosti v sedmdesátých letech (který tak těžce nesou tak zvaní osmašedesátníci, tedy komunisté, kterým se nepodařilo dostat na výsluní v r.1968, byli z KSČ vyhozeni a skuhrají, že se měli hůře, než my, nestraníci) pokládám za slabý odvar let padesátých, kdy šlo v mnoha případech o těžký kriminál, uranové doly i o život.  V šedesátých letech se pak společnost a zejména kultura postupně otevírala až ke komunistickému Pražskému jaru 1968. Já jsem však stále komunistům nevěřil a skutečně jsem si přál jejich odstavení. Z nedávného (duben 2017) TV pořadu „Historie-cs“ jsem se dozvěděl, že to bylo rovněž osobní přání písničkáře Karla Kryla. Z té doby se rekrutují i někteří dnešní „liberální demokraté“, kteří vstoupili do KSČ s bláhovou představou, že snad svou přítomností ovlivní politiku této strany k lepšímu a dnes nutí své malé děti, aby protestovaly proti výsledkům demokratických voleb [1]. Já jsem v té době vstoupil pouze do „Společnosti pro Moravu a Slezsko (SPMS)“ a do „Klubu přátel Jaroslava Foglara (KPJF)“. Díky neschopnosti a zbabělosti komunistických vůdců postavit se na stranu národa, podcenění evidentně hrozícího nebezpečí a v rozhodné chvíli předvídat a strategicky zamezit obsazení naší země sovětskými tanky (podle mého názoru včasnou mobilizací a hlavně zatarasením našich letišť těžkou bojovou technikou), byla naší generaci odříznuta cestu k svobodnému rozvoji v jejích nejlepších letech. Činnost SPMS a KPJF a jiných takových spolků byla buď zakázána, nebo alespoň potlačena. Nebylo pak jiné cesty, než „vnitřní emigrace“, „Hlas Ameriky“, Rádio Svobodná Evropa (RFE)“ a „Rádio Vatikán“. Ekonomickými emigranty z této doby však naprosto opovrhuji, protože kdybychom všichni odešli, mohl by si naši vlast soudruh Brežněv lehce přisvojit jako další sovětskou republiku.

   Po roce 1989 se ovšem ve vší slávě vrátili například takoví emigranti, jako pan Erazim Kohák z USA, který se nakonec projevil m.j. jako nazelenalý příznivec existence t.zv. „letního času“ (LČ)“. Největším zklamáním pro mne je pak poznání, že původně mnou obdivovaná hlasatelka „Svobodné Evropy“ Lída Rakušanová je ve skutečnosti sobecká a totalitářská osoba.

[1] Viz můj článek „Různobarevné zneužívání dětí“ ,  dostupné z:

    http://www.kolibal.cz/pro-brno/nepripustme-nulovou-variantu-r-43/ruznobarevne-zneuzivani-deti/

   Byla zde totiž zmínka o Rádiu Svobodná Evropa (RFE). I když jsme byli po celá léta věrnými posluchači Hlasu Ameriky, protože ten byl v Brně přece jen méně rušen, věděl jsem dobře, že v RFE působí velmi příjemná paní Lída Rakušanová, která se po roce 1989  vrátila do Československa. Na rozdíl však od vrátivší se paní Ywonne Přenosilové, která se snaží i po létech přinášet lidem svými písničkami radost, se dotyčná stala hlasatelkou současné vládě[1] konformní rozhlasové stanice Český rozhlas Plus (ČRo+) a přes všeobecnou nevůli lidí k válečnému výdobytku, kterým je t.zv. „letní čas“ (LČ) [2], vydala v sobotu dne  24.3.2007 v brněnské ROVNOSTi štvavý fejeton: „Sláva světlu, aneb hymna na letní čas“, v němž si pochvaluje to, že v neděli při zavedení LČ se může o hodinu déle procházet, jakoby si nemohla i v neděli před tím přivstat a procházet se podobně. Její procházení je sobecky vykoupeno násilným buzením dětí do školy a dalšími trablemi obyčejných lidí, spočívajícími v násilném narušování jejich přirozených biorytmů [3]. Z předmětného fejetonu paní Rakušanové čiší necitlivost a neúcta k lidem jiného, než jejího názoru i latentní výhružka, že nějaký odpor proti LČ si EU v podstatě nenechá líbit [4]

   Paní L.Rakušanová je ukázkou toho, jak se může člověk  i v nekomunistovi velmi splést a jak nám dnes chybí ta dřívější jasná hranice mezi námi a bolševiky.

   Říká se, že se u nás vytratily politické vtipy. Ale v uvedené souvislosti snad jeden za všechny. Ptá se jeden druhého: „Koho budeš volit?“. „Ále, asi komunisty!“ zní odpověď. „No dobře, ale ve které straně?“.

  Tak nevím.

[1] Doplněno v květnu roku 2017, kdy vláda podala demisi

[2] Viz má pojednání na: „http://www.kolibal.cz/proti-letnimu-casu/“

[3] Viz můj článek: „Vývoj absurdit zastánců „Letního času“  a „Filipika proti letnímu času“

[4] „Rudé právo“ to v roce 1977 vyjádřilo „po bolševicku“ článkem: „Nechce se jim vstávat!“