Nad vládními návrhy nebývám obvykle příliš nadšený. Nedávno schválený vládní návrh zákona, podle něhož by se Česká republika měla částečně vrátit k územnímu členění, založeném na uspořádání z roku 1960, mne však mimořádně zaujal až potěšil. Ne snad pro jeho nějakou genialitu, ale proto, že z toho, že by vedle čtrnácti krajů vzniklo osm nových oblastí, které by pokrývaly působnost například policie a soudů lze usuzovat, že si konečně  někdo uvědomil, že docházejí peníze na rozbujelou státní správu v těchto pidikrajích a jejich krajských městečkách. Jejich hejtmani se však postavili proti tomu a není divu. Co by si počali v takovém v kraji Vysočina, uplácaném ze tří moravských a dvou českých okresů a který se přesto od prvopočátku zřejmě  stydí za přívlastek „Českomoravská“, kdyby se na místo již nedávno přesunutých 25 obcí najednou mohla k Jižní Moravě hlásit Jihlavě neposlušná Třebíč a prozatím loajální Žďár nad Sázavou. Pardubice by možná ztratily těžce získanou nadvládu nad Moravskou Třebovou a Jevíčkem, Olomoucký kraj by možná přišel o svou panoptikální podobu a 5 hejtmanů o své pašalíky.  Historická zkušenost je však neúprosná. Tisíciletá Hitlerova říše skončila na smetišti dějin za 13 roků. Věčné časy se Sovětským svazem jsme přetrpěli 41 roků a to jsme se jich už v poločase pokusili zbavit. Gottwaldovy kraje, ne nepodobné těm dnešním, si  zrušil sám bolševik za 11 roků. Naskýtá se otázka, jak dlouho vydrží současné krajské panoptikum. Doufejme, že zmíněný vládní návrh je podán rovněž v jeho poločase.

 

Psáno 16.9.2005