Morava, moje krásná rodná zem

   Jsem rodilý Brňan a to kompletně i s mými rodiči i prarodiči a totéž platí i o mojí ženě Aničce. Mojí mateřskou řečí je spisovná čeština, kterou mne naučila moje maminka Marie, doporučovavši mi od mládí též soustavně kvalitní českou literaturu (Němcová, Erben, Čapek, Neff) a kterou také mluvil i můj tatínek Jaromír, na jehož vysvědčení z první třídy ještě za Rakouska-Uherska, kdy Morava měla svou svébytnost a Moravský zemský sněm, je uveden jako hlavní předmět jazyk zemský a tudíž moravský (povšimněme si totiž, že v kolonce "německý jazyk" je uvedeno: "druhý zemský jazyk" a nahoře je při tom uvedena Země Morava), ergo první zemský vyučovací jazyk je jazyk moravský.

   Když můj tatínek za mládí v  I. republice pobýval o prázdninách se svými rodiči v Jižních Čechách na zámku Jemčina, kde pobývaly převážně rodiny dědečkových kolegů z Prahy, říkaly tam pražské maminky svým  dětem: "Děti, poslechněte si toho Jaromíra, jak krásně mluví česky!" Pro mne to znamená jediné: moravštinou je pro mne spisovná čeština, kterou v Čechách prakticky nikdo neumí mluvit, ale mluvíme jí u nás na Moravě.

   Kdy jsem si však prvně uvědomil to, že jsem Moravan? Předně to byl šok z bolševického zrušení Země Moravskoslezské k počátku roku 1949, které jsem však prioritně vnímal v neblahé souvislosti s tím, že moje rodné Brno bylo zbaveno puncu hlavního města Země Moravskoslezské. Bylo mi tehdy něco málo přes 6 let a vzpomínám si, že jsem nad tím upřímně plakal. Utěšoval jsem se pouze dětskými radostmi nad různými artefakty a nášivkami na sportovní obleky s logy brněnského kraje (znaku města Brna), moje jízdní kolo jsem si také takto příslušně ozdobil. Pak jsem se v 9.třídě na konci školního roku 1956/57 zúčastnil školního zájezdu na Setkání mládeže na Dunaji v Bratislavě, kde jsme byli asi týden ubytováni po různých rodinách. Vzpomínám si, že jsem byl v rodině, která bydlela v domku na Robotníckej ulici, která již dávno ustoupila nějaké bratislavské novostavbě. V této rodině panovala po celou dobu družná a přátelská zábava, ve které dominoval jejich jakýsi vzdálený "ujo" a ten po nějaké té sklence červeného vína, kterou bez skurpulí nabízel i nám, omladině, mi neustále opakoval: "Ty nie si nejaký Čechúň, Ty si Moravák, lebo si z Brna a teda z Moravy a Moraváci sú naši najbližší bratia, pamätaj si to!" a různým způsobem mi tuto pravdu dokazoval a já jsem si tuto jeho poučku vryl dokonale do paměti.

   Potom došlo v roce 1961 k tomu, že bolševikům přestaly "gottwaldovské kraje" nějak vyhovovat a snížili jejich počet tak, že na Moravě vznikly dva kraje, byť s ukradenou hranicí u Dačic a Svitav do Čech. Na jaře v roce 1968 jsme se domnívali, že v souvislosti z federalizováním naší republiky by mohlo dojít k trojfederaci Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko. Vstoupil jsem do Společnosti pro Moravu a Slezsko. Na 1.máje 1968 jsme v Brně vypískali soudruha Josefa Smrkovského, který v projevu na podporu federace řekl: "Federace bude, ale Morava ne, Morava NE!". Bohužel měl pravdu. Sovětské tanky pak přispěly Havlů slib Brnu a Moravěk zákazu naší Společnosti pro Moravu a Slezsko a Morava se tak stala definitivní kolonií Čech a Prahy.

   S naprostou samozřejmostí jsem očekával, že dojde k obnově zemského zřízení a tím i k obnovení samosprávy Moravy a Slezska, zničené totalitními vládci v roce 1949, zejména když nám to tak krásně slíbil pan president Havel (viz připojený obrázek). Naopak postkomunističtí vládci opět rozdrobili republiku na 14 „gottwaldovských" krajů (které pak tehdy sami komunisti po 11-ti letech nefunkčnosti změnili) a pan president Havel na svůj slib zcela zapoměl. Od ostatních se nedalo čekat ani to. Nic nám nepomohlo obnovení naší Společnosti pro Moravu a Slezsko, založení Hnutí pro samosprávnou demokracii Moravy a Slezska (HSDMS), které mělo zastoupení i ve Federálním shromáždění a České národní radě. Já jsem byl zvolen do Zastupitelstva města Brna za toto hnutí. Našim poslancům se ale v Praze například vysmívali, ať chodí na jednání v krojích. Na bilaterálním jednání pak definitivně rozdělili federaci na samostanou Českou a Slovenskou republiku podle vzoru Pithatrova "dvojdomku", v němž Morava měla být asi na půdě, nebo lépe ve sklepě. Podle tohoto Dr.Pitharta by měla Morava nárok na samosprávu jen tehdy, když bude moravský národ. A on byl hned v počtu 1,6 milionů občanů Moravy! Nátlakem pražských medií a ničím neopodstatněnými tvrzeními, že se chce Morava odtrhnout jako Slovensko, vytvořili umělé protimoravské klíma, trvající dodnes. V médiích slyšíme neustále pojmenovávání naší republiky jako "Čechy". Bohužel i Slováci jedou "do Čiech" (to by jim dnes ten výše zmíněný "ujo" dal!), o  Polácích, kteří naši republiku přejmenovali na "Czechy" ani nemluvě. Nebýt nuceného pojmenování kraje bez krajského města, tedy kraje "Středočeského" a benevolenci vůči Jihočechům, kteří si vydobili "Jihočeský kraj", nepodařilo by se ani to málo, totiž pojmenovat brněnský a ostravský kraj jako "Jihomoravský" a "Moravskoslezský" a jméno Morava by definitivně zmizelo z mapy. 

   Nyní dochází k tNUTS II - Jihovýchodomu nejhoršímu. Slibovali jsme si totiž, že evropské vyšší územní celky NUTS II budou nutně respektovat historické Země s větším počtem obyvatel, protože "gottwaldovské" pidikraje jsou na NUTS II příliš malé. Noví postbolševičtí mocipáni to však vyřešili po svém. Podvodně spojili před vládci EU některé pidikraje k sobě a Jižní Moravě přisoudili potupné spojení s jihlavským krajem Vysočina do umělého celku "Jihovýchod ČR". Na  obrázku je vidět, jak si postbolševičtí mocipáni přestavují NUTS II "Jihovýchod" s centrem Jihlavou, která je demograficky  centrem spíše okresním (viz zapíchnutá vlaječka do oranžově vybarveného  tohoto paskvilu). Spojili tak například nesourodé potřeby Hodonína s Čáslaví (jakož i podobně třeba nesourodé potřeby moravských Dačic s nějakou jihočeskou vesnicí v případě zeleně vybarveného NUTS II "Jihozápad"). Tak bezostyšně před EU mažou Moravu z mapy Evropy.

 

Psáno 30.3.2012