„Pyš jag slyšýš, emygrante!"

   Před časem jsem si s hrůzou přečetl návrh jakéhosi emigranta, pana Karla Jankovského, který přežil dobu komunistické normalizace 70-tých let někde v Kanadě, kam se tehdy uchýlil i se svým synem, zřejmě  poněkud méně chápavým, a sice aby se asi pro jemu podobné, tížeji  vzdělatelné školáky, zjednodušil český pravopis ad absurdum. Svůj návrh (na příklad sjednocení tvrdých a měkkých „y“ a „i“, zrušení shody přísudku s podmětem, vyjmenovaných slov apod.) poslal dokonce ministru školství, zřejmě v naději, že už tak nesnesitelné školské reformy (na příklad zřizování  domácích škol, wadorfské a montessorské školství, rušení těžce nabytých osmiletých gymnázií – například barbarské zrušení klasického gymnázia v Brně-Žabovřeskách a jeho nahrazení waldorfskou školou pod taktovkou brněnské Strany zelených, devastace tradičního učňovského školství atd.) přidají našemu školství ještě  další ránu a že jeho syn, školským lavicím již sice dávno odrostlý, si bude moci nějak opravit  tu svou „pěknou čtyřku z češtiny“.

   Uvedené myšlenky, založené na metodě „Piš, jak slyšíš!“, nejsou nové. Již koncem 50-tých let, bezpochyby v intencích  komunistických ideálů, byl spáchán výrazný zásah do českého pravopisu, který se tak   měl přiblížit těm, kterým vzdělání činilo vždy potíže, přičemž nejen správně píšící  lidé byli  jen  „podezřelí inteligenti“. Tehdy také vznikla ona, mně nepochopitelná „inventú(ů)ra“, protože dříve se tam vůbec délka samohlásky „u“ nevyznačovala. Na tomto místě si dovolím citovat pana Jiřího Voskovce, blahé paměti, který si přál, aby v jeho textech bylo vždy psáno „jazz“ a nikoliv „džez“. Připomínalo mu to totiž, jak on uváděl, potupné slovo „dřez“ (pan emigrant Jankovský by nepochybně doporučil  psát  „dřes“ – asi  podle vzoru „vřes“). 

    Doufám, že náš český jazyk, jistě dnes velmi trpící příšernou mluvou, veřejně užívanou dokonce i částí tzv. vzdělané obce, jako na příklad v televizní „Katovně“ pánů Justa a Rejžka, nebo  v titulu „Krásný ztráty“, kterému jsem porozuměl až za několik vteřin, než jsem si uvědomil, že jde vlastně o nespisovný útvar, užitý v názvu TV pořadu, si zachová včetně pravopisu  to, co o něm napsal Vítězslav Nezval, když psal svou českou Manon Lescaut: „Psát ji bylo pro mne pohroužit se do nepřeberné líbeznosti české řeči, bez konce milostné, bez konce zářivé a opojné, schopné každého výrazu, každého odstínu něhy, vášně, smutku, poezie.“

    Pane emigrante Karle Jankovský z Vancouveru. Nechte naši řeč i s jejím pravopisem laskavě na pokoji! My už se s tím tady nějak srovnáme a naše děti poučíme,  ale  zkuste na příklad  Angličanům navrhnout, aby i  oni psali podle Vašeho vzoru „Piš, jak slyšíš!“. Třeba budou Vaším návrhem nadšeni.