Kontakty

www.kolibal.cz

Telefon: 731371484
Fax: 541143410
Email: kolibal@fme.vutbr.cz

Potrestaná přání

    Nikdo mi při mých dnešních kilech nechce věřit, že jsem býval dítě hubené až podvyživené. Za průtahy v jídle jsem byl často až drasticky trestán a proto jsem jídlo považoval za nutné zlo. Proto jsem záhy uvítal možnost psát před Vánocemi určitá přání Ježíškovi se zaručenou splnitelností. Avšak namísto běžných dětských přání, jakými jsou například hračky, dorty a podobně jsem napsal: „Abych už nemusel jíst!". Se zlou jsem se však potázal. Zřejmě nedopatřením nebylo mé přání doručeno adresátovi, ale dostalo se přímo do rukou rodičů, kteří je po rodině zveřejňovali a pranýřovali. Tak mé první, zcela vážně míněné přání, skončilo fiaskem.

    Před prázdninami v roce 1954 navštívil naši šestou třídu jakýsi člověk (spíše soudruh), který se představil jako redaktor knih pro mládež a po úvodu, ve kterém nám především představil své dosavadní zásluhy na ediční činnosti knih typu „Čuk a Gek", „Timur a jeho parta", „Mladá garda" a podobně, nás vyzval, abychom mu dali ještě další návrhy knih, o které bychom měli zájem a on zařídí jejich vydání, což je pro něho maličkost. Pochopil jsem, že právě nastala moje chvíle. K radosti paní učitelky, že se někdo hlásí, jsem povstal a pravil: „My bychom chtěli, aby byly vydávány knihy Jaroslava Foglara!". Řada z jeho knih totiž mezi námi kolovala v ohmataných vydáních a my jsme je dychtivě četli. Ve třídě nastalo pozdvižení: „Ano, ano, to je ono, to bychom chtěli!", volali prakticky všichni spolužáci. Musím uvést, že v naší škole museli v té době všichni žáci nosit povinně pionýrské šátky a dívkám nepomohly ani chytré výmluvy, že jim rudý šátek barevně neladí s oblečením. Rudá barva těchto šátků zapůsobila v dané situaci na soudruha redaktora asi tak, jako toreadorova muleta na býka. Zbrunátněl a zařval: „To jste Pionýři?" a jak už bylo tehdejším zvykem, začal dštít síru na Jaroslava Foglara i na ty, kteří si dovolili na jeho knihy jen pohlédnout, natož je číst. Pochopil jsem, že on sám se k tomu nikdy nesnížil a že vlastně neví, o čem mluví. Dokonale se mu podařilo vyvolat ve třídě atmosféru strachu a teroru a jako politicky nespolehlivou bandu, do které zřejmě započetl i naší učitelku, která připustila podvratný živel k necenzurované diskusi, nás zlostně opustil. Paní učitelka mi pak ještě vyčítavě řekla: „Zdeňku, to jsi mi neměl dělat". Mé další, bezelstně míněné přání, které jsem původně naivně viděl téměř splněné, se mi rozplynulo jako dým.

    Poučit jsem se však nedal ani v dospělosti.

 

Rozpracováno:

 

Aby se vrátili konzultanti diplomových prací

Aby se přesunula zastávka tramvají na České ulici (náměstek Leichmann)

Aby se rozšířil sortiment obchodů v našem sídlišti.