Kontakty

www.kolibal.cz

Telefon: 731371484
Fax: 541143410
Email: kolibal@fme.vutbr.cz

Doktorkou přírodních věd proti vůli bolševiků

   Moje žena Anna, roz.Procházková, takto Anička a pro mne moje „ženuška Anuška“, je o tři roky mladší nežli já a původně bydlela v Brně v dolní části ulice Kotlářské, kde si hrávala do svých 5-ti let na malém dvorečku před jejich domem, takže není vyloučeno, že jsem ji mohl vídávat, když jsem s mojí maminkou a babičkou chodíval z Veveří ulice do koloniálu pana Jiráka „Na pískách“, později Bayerova ulice. Dokonce na této ulici bydleli po jistou dobu její prarodiče i moje zmíněná babička. Když jsem v 6-ti letech začal chodit do školy na Sušilovu a později na Kotlářskou ulici, chodila ona do mateřské školky v suterénu této základní školy. Možná, že se již v té době naše aury kontaktovaly, aniž bychom o tom po mnoho řadu dalších let vůbec věděli.

   Jisté však je, že naše politické problémy se studiem nám  začaly prakticky současně, i když u ní v jejím mladším věku, než u mne a o to byly pro ni ještě fatálnější. Zatímco mně komunisté zavřeli tatínka v prosinci roku 1958,  když jsem byl v posledním maturitním ročníku jedenáctiletky, ona o prázdninách téhož roku, tedy  mezi její sedmou a osmou třídou, byla náhodou na jakémsi výběrovém táboře dětí v hotelu „Krakonoš“ v Mariánských Lázních. Mezi tyto vybrané děti se dostala náhodou proto, že její tatínek v té době přišel v zaměstnání v MEZu Brno na nějaký významný zlepšovák a místní soudruzi, kteří netušili, že jeho dcera (takto „jedničkářka“) není v Pionýrské organizaci („Pionýr“ - dále PO – pozor, ta zkratka je pro další vypravování důležitá), ji na tento prázdninový pobyt pro její výborný prospěch doporučili.

 

 

„Pionýrky“ před hotelem „Krakonoš“ v Mariánských Lázních 14.8.1958

    Jak to vypadalo při odhalení, že Anička není v „Pionýru“ je možno posoudit z přiložené dobové fotografie skupiny dívek z letního tábora před zmíněným hotelem „Krakonoš“. Všechny dívky tam mají pionýrský šátek, jen moje Anička, stojící v přední řadě třetí zleva jej nemá. Jak to s těmi povinnými pionýrskými šátky bývalo se zmiňuji na jiném místě své kroniky, a to   v následujících esejích: „Potrestaná přání“ či „Moje nedůvěra ke komunistům“.

    Pochopitelně se tím její nečlenství v „Pionýru“ dostalo do podvědomí vedení její základní školy, takže v následujícím školním roce, tedy v její osmé třídě, jí nebylo dáno doporučení a nebyla přijata na střední školu. Bylo to v roce 1959, kdy mne soudruzi nechali „alespoň odmaturovat“.

   Nezavisle na sobě nám oběma začaly v té době podivné prázdniny. Já jsem se se svou maturitou s vyznamenáním pokoušel ve svých 17-ti letech přes zákaz všech vysokých škol přece jen na nějakou dostat (nakonec mne nevzali ani do učení na televizního mechanika a 20.7.1959 mne strčili „na převýchovu“ jako pomocného dělníka do kalírny ZETOR-ZKL Brno-Líšeň), ona si jako čtrnáctiletá nevěděla vůbec rady a celé prázdniny proplakala nevědouc, co s ní nakonec bude. Její tatínek však nezahálel. Nedalo mu spát to, že jeho dcera se s takovým výborným vysvědčením nemůže dostat dále na střední školu a tak šel za ředitelem dvanáctiletky v Brně-Králově Poli s dotazem, jak je to možné. Ředitel sice uznal její samé jedničky, ale podotkl, že je tu problém: „Nebyla v PO“. Na to se ho její tatínek zeptal: „A to každý musí v té požární ochraně být?“. Zdálo se, že to ředitele poněkud nalomilo a prohlásil: „To by musel rozhodnout někdo na ministerstvu“. A protože její tatínek jezdil často do Prahy, neboť tam dálkově studoval Fakultu elektrotechniky ČVUT, tak začátkem září 1959 zašel do Karmelitské ulice v Praze na Ministerstvo školství. S kým tam ve skutečnosti hovořil, není dnes již dopátratelné, každopádně mu tam kdosi řekl, když uviděl Aniččino výborné vysvědčení, že to je věcí ředitele školy, oni  že tam proti tomu nic nemají. S tímto víceméně neurčitým vzkazem šel její tatínek opět za tím ředitelem a pochváliv mu umělecké sklony jeho syna při hraní na trubku, obdržel jeho vyjádření: „Tak ať tedy přijde zítra do 9.C!“. Nutno podotknout, že to již školní rok začal a ona ten následující den padla přímo do hodiny středoškolské biologie k jistému učiteli Wolgemuthovi, takto zarytému komunistovi a darwinistovi, který  Aničku učil biologii již na základní škole, jenž si mezitím dodělal vysokou školu a který na ni  začal  řvát, co tam dělá. Nicméně přesto, že ředitel ten den nebyl přítomen, potvrdila jeho sekretářka, že: „Soudruh ředitel takto včera rozhodl“. Jakým způsobem se pak věc papírově vyřídila je skutečně ve hvězdách, nicméně je třeba říci, že ona třída 9.C byla vesměs plná dětí všelijakých třídně nespolehlivých živlů, takto královopolských právníků, doktorů, inženýrů a vůbec podezřelých inteligentů,  poslaných v době třídně-politických prověrek „k lopatě“, takže třída Aničku bezproblémově přijala mezi sebe.

   Následující čtyři roky jsem trávil jako dělník v ZKL Brno-Líšeň a po marné snaze získat doporučení na vysokou školu jsem byl odveden na dvouletou základní vojenskou službu (vše ostatní viz má předcházející esej: „Z pronásledovaného psance universitním profesorem“) a díky příznivějším okolnostem jsem začal v roce 1963 studovat na Strojní fakultě Vysokého učení technického v Brně.

  Anička mezitím v téže době výborně prosperovala ve čtyřletém studiu na Střední dvanáctileté škole v Brně, Králově Poli, ovšem za stálých konfliktů s výše uvedeným biologem Wolgemuthem, kterému se zdálo, že její nedůvěra k podvodným pokusům sovětské vědkyně Lepešínské s vytvářením života rozřezáváním láčkovců (Nezmarů),  přezírání Mičurinových pokusů a její podezíravý postoj k Oparinově teorii vzniku Vesmíru je zapříčiněn jejím „nevědeckým“ světovým názorem a  označil ji jako element z „klerikální“ rodiny, zejména asi proto, že se nějak dozvěděl, že její dědeček, před tím, než vstoupil za I.světové války do služeb rakousko-uherského námořnictva (a byl později za I.republiky vyznamenán za účast ve vzpouře námořníků v Boce Kotorské), studoval několik let na kněžském  semináři v Brně. Proto její doporučení na vysokou školu bylo podmíněno tím, že nesměla studovat jakýkoliv obor, jehož výsledkem by byla  možnost nějakého budoucího profesionálního vlivu zejména na mládež. Bylo jí dáno na výběr buď studium na FE VUT v Brně, nebo nějaký nepedagogický směr na brněnské Universitě. Zvolila si odborný universitní směr a po maturitě s vyznamenáním se v roce 1963 dostala na Přírodovědeckou fakultu brněnské University Jana Evangelisty Purkyně ke studiu odborné matematiky a fysiky.

   Zmiňoval-li jsem se v úvodu o možném psychotronickém kontaktu našich dětských aur, potom se nemohu nezmínit o tom, že v uvedených  čtyřech letech (a sice v roce 1961) jsem se svými rodiči projížděl v Jeseníkách obcí Ludvíkov směrem do autokempingu Karlova Studánka a zcela určitě si vybavuji, že jsem na zahradě jistého stavení, takto rekreačního střediska MEZu Brno po levé straně silnice, viděl si hrát tři dívky s míčem (moje Anička má totiž dvě mladší sestry) a protože jsem později byl rovněž hostem tohoto zařízení i zmínění zahrady, tak jsem utvrzen v tom, že jsem tam tehdy mezi nimi moji budoucí ženušku Anušku zahlédl.

   V mé výše uvedené eseji se zmiňuji m.j. o tom, že jsem byl asi 20 let poloprofesionálním klavíristou a korepetitorem v jazzgymnastice. S touto činností jsem začal hned po návratu z vojenské základní služby v roce 1963 a to na Střední zdravotnické škole na Merhautově ulici, v Základní škole na 9.května (dnes Rašínova), v Základní škole na náměstí Míru, v tělocvičně naší strojní fakulty na Úvoze a zejména pak v univerzitní, tzv. „Červené tělocvičně“ pod hradem Špilberkem, kam chodila cvičit i Anička, po které jsem stále pokukoval a nakonec jsme se v roce 1965 sblížili a ve čtvrtém ročníku našeho studia v roce 1967 jsme se vzali.

   Když nad našimi hlavami začala v noci z 20. na 21.srpna 1968 létat sovětská letadla, dokončovali jsme právě Aniččinu diplomovou práci, abychom ji ráno nesli na svázání ke známému knihaři mého tatínka do Brněnských papíren na Křenovou ulici. Velmi době si pamatuji, jak jsem tehdy (jako správně vysloužilý četař) zavelel na Moravském náměstí (tehdy nám.RA) v Brně: „K zemi!“ a to ve chvíli, když nad námi začali šít ostrými náboji vojáci z tankových kulometů. Anička si tehdy totiž bláhově myslela, že jde o slepé náboje. Další události se vymykají rozsahem i obsahem tomuto pojednání a tak se zde vrátím k původnímu tématu. Státní zkoušky jsme oba vykonali už za sovětské okupace, já v září a ona v prosinci 1968. Já jsem při tom získal vysokoškolský titul „inženýr“ (Ing.), na univerzitách se ovšem v té době podle bolševických výmyslů končilo (s výjimkou doktorů medicíny MUDr.) bez titulů, pouze jako promovaný odborník, takže si Anička vysloužila označení „promovaný biolog“ (u lékařů v tom komunisti ustoupili, protože k „promovaným lékařům“ lidé nechtěli chodit a chtěli pravého „doktora“ – asi alespoň toho Dr.Voštěpa). V té době ale již začínala éra možných rigorózních zkoušek, na jejichž podkladu již bylo možno získat titul doktora v příslušném oboru. Tyto zkoušky však podléhaly předcházejícímu kádrovému schválení a v tom byl nemalý problém.

   Aniččinu diplomovou práci ohodnotil její recensent Doc.MUDr.Hrazdíra mimořádně kladně a dokonce uvedl, že práce má charakter a všechny atributy doktorské disertační práce a navrhl, aby byla s touto prací přijata k rigorózní zkoušce. Na Biofysikálním ústavu  (BFÚ) ČSAV, kde Anička před tím již dlouhodobě pracovala jako studentstvá vědecká síla a kam bezprostředně na to nastoupila jako stipendistka, však pro její doktorské řízení neměli žádné pochopení. Byli jsme však rádi, že se tam nakonec udržela nastálo a o náznaku povolení rigorózní zkoušky se nedalo vůbec hovořit. Byli jsme dokonce natolik naivní, že jsme její stálé hodnocení „ponechat ve funkci“ brali jako dobrodiní, než nám došlo, že se vlastně jedná o zmrazování jejího odborného růstu a jejího platu.

   Pak došlo k zajímavému obratu. Neschopností tehdejšího vedení BFÚ byl tento ústav připraven o akreditovanou katedru biofysiky, mající dlouholetou tradici ještě z dob zakladatele BFÚ prof.Herčíka, který původně Aničku na obor biofysika sám vybíral, a tak nebylo v Brně akreditovaného místa, kde by se rigorózní zkouška z biofysiky dala vůbec složit. A právě v této situaci dali soudruzi z BFÚ Aničce příkaz, že musí pro svou další práci rigorózní zkoušku složit. Čekali, že to vzdá, ale když se svou žádostí navštívila významného univerzitního profesora Rosypala, tak ten její odbornost, publikace a bohatou praxi přijal jako vhodnou i pro jím vedený obor molekulární biologie a genetika. Anička si našetřila mnoho dní dovolené z předcházejícího roku a pilně se po celé prázdniny dnem i nocí v roce 1984 na rigorózní zkoušku připravovala. Dne 21.9.1984 šla ráno na zkoušku jako první a pak jsme celý den až asi do 15 hodin odpoledne dosti nervózně čekali na komisionální verdikt, který zněl: „Uspěla!“.  Naše radost, radost našich rodičů a našich dvou dětí Marka a Libušky byla nepopsatelná. A což teprve potom, když byla 31.10.1984 slavnostní doktorská promoce.

                        

 

   Aniččin nástup do běžného dne zaměstnání s doktorským diplomem v kapse připomínal filmovou scénku takové podobné události z Burianova filmu „U pokladny stál“. Většina kolegů a kolegyň Aničce blahopřála, někteří z toho byli  poněkud  překvapeni,  někteří nemile a někteří zůstali mírně zaraženi jako kůly v plotě.

   A tak Anička překonala nepřízeň bolševiků a přes jejich vůli se stala nejen absolventkou Přírodovědecké fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Brně v oborech biologie a biofysika, ale tamtéž i  Rerum Naturalium Doctor (RNDr.) v oborech molekulární biologie a genetika.

                                                                        Sciencia est potentia

  Da ubi consistam, et terram caelumque movebo“ (Dejte mi pevný bod ve Vesmíru a já pohnu Zemí) pravil Archimédés. Ano, skutečně věda je síla, díky které cílevědomý člověk  s pomocí Boží pohne i bolševickými balvany.

   A to moje ženuška Anuška dokázala.