Kontakty

www.kolibal.cz

Telefon: 731371484
Fax: 541143410
Email: kolibal@fme.vutbr.cz

Z pronásledovaného psance universitním profesorem

    Již na základní a střední škole jsem býval označován jako tzv. „technický typ“. Neví zda právem, neboť historie, literatura, hudba a divadlo zaujímají dodnes podstatnou část mých poměrně širokých zájmů (například asi 20 let jsem byl poloprofesinálním klavíristou a korepetitorem v jazzgymnastice), ale pravdou zůstává, že technické předměty jako matematika, fysika, deskriptivní geometrie apod. mi byly vždy bližší než například biologie či botanika. Přírodu, včetně našeho roztomilého psa, mám samozřejmě velmi rád, ale pavoukům a jiným podobným živočichům se prostě vyhýbám. Jsem schopen se neuvěřitelně zamazat při opravě automobilu nebo obráběcího stroje, ale podobnou činnost  s organickým materiálem bych snesl jen s největším sebezapřením. Proto jsem byl i na svůj původní veliký zájem o elektrotechniku a radiotechniku na střední škole patřičně hrdý a plánoval jsem v tomto oboru i své následující vysokoškolské studium.

   Komunisté však měli s naší rodinou jiné plány. V prosinci roku 1958 zavřeli mého tatínka pro údajné „rozvracení republiky“ a mně bylo ředitelem školy sděleno, že všechny vysoké školy v republice jsou pro mne „tabu“ a že mohu být rád, kdy mě nechají alespoň odmaturovat. Měl v tom plnou pravdu. Přes mou maturitu s vyznamenáním v červnu 1959 mě nevzali postupně na elektro ani strojní fakultu VUT v Brně, ani na VŠST Liberec a nakonec ani do učení na televizního mechanika v KOVOPODNIKu města Brna. Nezbývalo, než „jít do výroby“. Nastoupil jsem do Závodů na valivá ložiska a traktory (ZKL) v Brně – Líšni jako dělník v kalírně závodu do třísměnného, velmi těžkého a nečistého provozu. Pravděpodobně i tato okolnost ve mně vzbudila značný zájem o obráběcí stroje, na jejichž provoz ve vedlejší ozubárně a opravně závodu jsem shlížel s obdivem, neboť se mi zdál čistější a odbornější, než práce, kterou jsem byl nucen vykonávat a od které mě nechtěli v podniku uvolnit. S tím má souvislost jedna zajímavá příhoda: Jednou  mne vyhledal  nějaký pán, ukázalo se, že to byl technolog ze strojírny s tím, že se dozvěděl, že mám maturitu, abych šel s ním do kanceláře. Tam mne podrobil jakémusi, jak on říkal,  testu. Ukázal mi  ozubené kolečko o určitém průměru a dva kusy materiálu. Jeden byl menšího a jeden většího průměru než to kolečko a zeptal se mne, ze kterého materiálu bych předepsal výrobu toho kolečka. Připadalo mi to nesmyslné, přece bylo jasné, že bych potřeboval ten materiál o větším průměru, než bylo to kolečko, ale přesto jsem se ho zeptal, zda před výrobou nebude předcházet nějaká úprava toho tenčího materiálu, třeba nějaké rozkování, rozválcování či podobně. Řekl mi že ne. Tedy jsem jednoznačně řekl, že bych použil ten silnější materiál. Ten pan technolog zajásal a pravil: „Tak vidíš, a mně sem dali takového moulu, který mi to předepisuje z toho tenčího materiálu. Já bych potřeboval někoho takového, jako jsi ty“ a šel se mnou na vedení podniku, „na hrad“, jak se tam říkalo. Ale kádrovačka úlisně řekla: „Pokud vím, tak by soudruh někdy rád dostal doporučení na vysokou školu a to by při technické práci v kanceláři nešlo“. Netušil jsem tehdy, jak byla její  „starostlivost“ falešná.

    A tak jsem zůstal u té těžké roboty, ale v 18-ti letech mi dovolili udělat si řidičský průkaz na „elkáru“ a když byl nějaký elkárista nemocný, nebo měl dovolenou, tak jsem mohl za něho zaskočit. Tak jsem se občas dostal i do ostatních provozů a když v roce 1960 začali v podniku instalovat speciální automatickou obráběcí linku OLIVETTI na převodové skříně ZETORů, nadchl jsem se pro tento obor zcela. V roce 1961 jsem v podniku dostal po dlouhých jednáních doporučení ke studiu na FS VUT v Brně a situace se mi zdála být poněkud příznivější. Vzal jsem si dovolenou a připravoval jsem se na přijímací pohovor. V té chvíli však zasáhl osobně předseda Celozávodního výboru KSČ ZKL Brno a člen Městského výboru KSČ Brno soudruh Foral tak, že moje již schválená a odeslaná přihláška ke studiu byla z FS VUT v Brně stažena (spolu se mnou ještě dalším dvěma podobným postižencům) a tím se mi stala cesta k vysokoškolskému studiu na dlouhou dobu opět  uzavřenou. Můj přirozený zájem o stroje a výrobu v ZKL byl zvláštním a kádrovým útvarem podniku charakterizován téměř jako špionážní činnost, čemuž měla v mém případě učinit přítrž pouze dvouletá základní vojenská služba, jako konečné řešení mé otázky.

 

    Počátek vojenské základní služby nebyl, tak jako ostatně pro většinu mých vrstevníků, nijak lehký  a příjemný, mně jej navíc patřičně „osladil“ jeden podplukovník m.j. tím, že mou předcházející profesi nedovolil označit ani jako „dělník“, ale pouze jako „pomocný dělník“. Doslovně se to odehrálo tak, že začal na mne řvát: „Jaký ty jsi dělník, ty jsi přece jen pomocný dělník!“ a já jsem mu na to opověděl: „A pak už je jen ten lumpenproletariát, že soudruhu podplukovníku? Já jsem se neodvážil tak vysoko pohledět!“. Uspokojilo mne pak pouze to, že jeho řev nabral ještě výrazněji na intenzitě. Byl však dále natolik nedůsledný, že mu unikla ta okolnost, že jsem při seznamování s bojovou technikou projevil zájem o jisté skříňové nákladní vozidlo TATRA 805, obsahující (mimo velmi příznivý interiér) pro mne zajímavé zařízení, k němuž hledali vhodné vojáky pro jeho obsluhu. Tak se stalo, že jsem v průběhu základní vojenské služby byl vyškolen jako obsluha, na svou dobu velmi moderního, elektronického analogového počítače, kteroužto odbornost jsem dokonale ocenil a využil vlastně až později a proto ony dva roky, strávené u této techniky, nepokládám za zcela ztracené a to už také proto, že jsem se tím částečně vymanil z politického vlivu brněnské komunistické mafie. Nezanedbatelným přínosem pro mne bylo i  rozšíření řidičského oprávnění  na nákladní vozidla. A tak, i když to zní podivuhodně, nepřipadal mi vojenský výcvik tak bezesmyslný, jakým byl pro mne odjakživa klasický tělocvik, ke kterému mne kupodivu na vojně nikdo nenutil. Míčové hry chodili hrát ve svém volnu jen ti, které to bavilo a nucený nácvik Spartakiády se naštěstí našemu ročníku vyhnul. Já jsem byl naopak schopen vydržet přespolní běhy, rychlé přesuny i v maskách, překonat dvoumetrovou bariéru i se samopalem na zádech, který mne při seskoku vždy praštil do zad, nebo podplížit se pod dráty a to tak, že jsem sice nebýval mezi prvními (spíše naopak), ale na splnění povinností to stačilo. To bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem se od mládí věnoval jízdě na kole, pobytu v přírodě, táborničení, turistickým zápočtovým cestám a orientačním běhům. Někdy v 9.třídě jsem absolvoval kurs pomocného cvičitele turistiky, což jsem později bohatě využil, ale to je již jiná kapitola. Prostě mne bavilo něco v přírodě dokázat,  překonat a to mi pomohlo i v armádě, od které jsem nakonec dostal i kýžené doporučení na vysokou školu a po skončení této vojenské základní služby v roce 1963 jsem se konečně dostal na studium na strojní fakultě VUT v Brně, nepochybně též i proto, že politická situace byla v té době přece jen o něco příznivější, než v době třídně-politických prověrek koncem padesátých let.

    V průběhu mého vysokoškolského studia na strojní fakultě VUT v Brně, kterého jsem si díky prožitým zkušenostem dokázal velmi vážit, byla na FS VUT v Brně v roce 1965 zřízena Prof.Dr.Ing.J.Ondrou  katedra obráběcích a tvářecích strojů, takže jsem svůj oblíbený obor mohl studovat přímo zde. Absolvování základní vojenské služby mělo pro mne nesmírnou výhodu. Nemusel jsem totiž 4 roky chodit každý pátek do vojenské přípravy jako ostatní studenti a tento čas jsem věnoval práci jako pomocná vědecká síla nejprve na katedře fyziky, později na zřízené katedře obráběcích a tvářecích strojů. Získal jsem tak jednak kontakt s vědeckou prací a přivydělal jsem si i nějakou tu korunu a po skončení studia v roce 1968 mně Prof.Ondra nabídl možnost pracovat v oboru automatizace obráběcích strojů na vědecko-pedagogickém pracovišti této katedry. Byla to doba intenzivního rozvoje číslicově řízených obráběcích strojů, na kterém jsem měl možnost se podílet, bohužel to byla též doba bezprostředně po sovětské okupaci Československa, kdy po zemřelém Prof.Ondrovi převzali katedru i pracoviště do rukou tvrdí normalizátoři z padesátých let. Neradi viděli mou aktivitu v odborné práci, zřízení a absolvování postgraduálního studia „Automatické řízení obráběcích strojů“ a jeho pokračování, následné úspěšné absolvování postgraduálního studia „Technické znalectví v oboru silničních nehod“ a pravděpodobně zneužili i toho, že můj tatínek podal v roce 1968 žádost o svou rehabilitaci. Přes řadu vyřešených úkolů, které by za normálních okolností bylo možno úspěšně publikovat i v zahraničí, včetně výsledků mé závěrečné práce postgraduálního studia  v r. 1972, mi bylo při prověrkách v r.1974 dáno ultimátum – odchod z fakulty. Útok se mi podařilo jen stěží odrazit a to jednak díky  soudnímu zahlazení dnes již pro tatínka nezákonného rozsudku, jednak jejich vlastní zbraní, tj. důsledným odvoláním se na mé původní dělnické povolání. Připadá mi stylové, nazývat pracovně tuto jejich zbraň „řemdichem“, tj. tyčí s koulí na řetězu, kterou když útočník neumí správně ovládat, praští jej sama zezadu po hlavě[1]. Po roce dohadování mne totiž nakonec nechali, byť s nízkým platem, zákazem externí pedagogické činnosti a zahraničních služebních cest, ale přece jen na pokoji.

   Velikášská megalomanie normalizátorů vedla v roce 1976 k odtržení pracoviště od katedry a k ustavení mohutného celoškolského heterogenního výzkumného ústavu, katedra samotná pak vyšla z této delimitace sice materiálově silně poškozená, ale normalizátorský vliv byl na ní podstatně oslaben. Navíc byl v té době na naši katedru (která sídlila mimo rámec vlastní fakulty) odsunut normalizátorům nepohodlný vynikající vědec a pedagog pan Prof.Ing.Mojmír Prokop, DrSc. (tehdy ovšem ještě asistent a později docent), který se začal obklopovat kolektivem nadšenců pro tehdy začínající rozvoj robotiky. Jeho vědecká i občanská autorita byla tak velká, že přes obecnou politickou nepřízeň prosadil několik vědeckých aspirantur i pro nás, kolem se seskupivších nestraníků. Jako můj školitel mne od r.1977/78 podporoval v publikační činnosti zejména v oboru průmyslových robotů a manipulátorů, uvedl mne do pedagogické praxe a nasměroval k samostatné tvůrčí vědecké činnosti.

   V polovině sedmdesátých let se i přes informační bariéry začaly u nás objevovat první zprávy o rozvoji průmyslových robotů a manipulátorů. V květnu 1977 jsem absolvoval  týdenní kurs o robotice, kde jsem získal jednak cenné informace o této nové problematice a jednak navázal množství kontaktů s podobně orientovanými odborníky z celé republiky a získal i některé zahraniční reference. Společně s panem Prof.Ing.Mojmírem Prokopem, DrSc. jsme se pustili intenzivně do zavádění technické robotiky do výuky na naší katedře obráběcích a tvářecích strojů, která byla později přejmenována na katedru výrobních strojů a průmyslových robotů. Svou vědecko-výzkumnou i pedagogickou práci jsem v oboru robotiky rozvinul v sledujících směrech:

  1. Teorie kombinatorických algoritmů základních kinematických řetězců průmyslových robotů a její praktické využití;
  2. Vývoj, realizace a aplikace průmyslového robotu s krokovými motory čs.výroby PRKM-20;
  3. Koncové efektory průmyslových robotů a jejich adaptivita.

  Tato účast na v podstatě oficiálně podporovaném výzkumu a vývoji spolu s mým předcházejícím vítězstvím v „řemdichové“ bitvě s normalizátory mi možná pootevřela dvířka k profesnímu rozvoji. Teorii kombinatorických algoritmů základních kinematických řetězců průmyslových robotů a její praktické využití pokládám za své původní dílo, obhájené jako vědeckjako  . Pozoruhodné na ní bezesporu je to, že ve své době předběhla praxi, která ji později potvrdila především výskytem nových průmyslových robotů, zejména typu SCARA.

   Převratu v r.1989 se můj školitel a přítel Prof.Prokop bohužel nedožil. Zanechal mi však bohaté odborné dědictví a erudici a  tak, když se hledal vhodný kandidát na nového nestranického vedoucího Katedry výrobních strojů a průmyslových robotů, padla volba mých kolegů na mě. Katedru a později Ústav výrobních strojů, systémů a robotiky jsem vedl a úspěšně rozvíjel 13 let  a po docentské  habilitaci jsem v roce 2002 dosáhl mety nejvyšší, tj. jmenování profesorem v oboru konstrukčního a procesního inženýrství přímo panem presidentem V.Havlem.

    Tímto značně zkráceným popisem průběhu mé původně velmi trnité cesty ke vzdělání a k vědecké práci v mé milované strojařině, v níž mi „obráběcí dílna voní asi stejně tak, jako ženám kadeřnictví a parfumerie“ bych chtěl ukázat, že se člověk nesmí vzdát a podlehnout žádným překážkám.

 

  



[1] Řemdich je odedávna spojován s Janem Žižkou a jeho kališníky. Je-li útočníkovi dopřáno pořádně se rozmáchnout, obránce nemá skoro žádnou šanci k odkrytí rány. Je to pěkná a praktická zbraň, a není to žádný párátko. Její hlavní nevýhodou je však to, že útočník musí mít dostatek prostoru k tomu, aby se mohl rozmáchnout. Je-li v nějaké malé, uzavřené místnůstce a potřebuje-li rozrazit dveře, řemdich mu k tomu nepomůže... Jinak je to ale výborná zbraň pro boje ve volném prostranství a zvláště pak pro boj z vozové hradby, či jiné vyvýšeniny...

 


Doktorkou přírodních věd proti vůli bolševiků

Moje žena Anna, roz.Procházková, takto pro mne moje „ženuška Anuška“, je o tři roky mladší nežli já a původně bydlela v dolní části ulice Kotlářské, kde si hrávala do svých 5-ti let na malém dvorečku před jejich domem, takže není vyloučeno, že jsem ji mohl vídávat, když jsem s mojí maminkou a babičkou chodíval z Veveří ulice do koloniálu pana Jiráka „Na pískách“, později Bayerova ulice. Dokonce na této ulici bydleli po jistou dobu její prarodiče i moje zmíněná babička. Když jsem v 6-ti letech začal chodit do školy na Sušilovu a později na Kotlářskou ulici, chodila ona do mateřské školky v suterénu této základní školy. Možná, že se již v té době naše aury kontaktovaly, aniž bychom o tom po mnoho řadu dalších let vůbec věděli.

Jisté však je, že naše politické problémy se studiem nám začaly prakticky současně, i když u ní v jejím mladším věku, než u mne a o to byly pro ni ještě fatálnější. Zatímco mně komunisté zavřeli tatínka v prosinci roku 1958, když jsem byl v posledním maturitním ročníku jedenáctiletky, ona o prázdninách téhož roku, tedy mezi její sedmou a osmou třídou, byla náhodou na jakémsi výběrovém táboře dětí v hotelu „Krakonoš“ v Mariánských Lázních. Mezi tyto vybrané děti se dostala náhodou proto, že její tatínek v té době přišel v zaměstnání v MEZu Brno na nějaký významný zlepšovák a místní soudruzi, kteří netušili, že jeho dcera (takto „jedničkářka“) není v Pionýrské organizaci („Pionýr“ - dále PO – pozor, ta zkratka je pro další vypravování důležitá), ji na tento prázdninový pobyt pro její výborný prospěch doporučili.

„Pionýrky“ před hotelem „Krakonoš“ v Mariánských Lázních 14.8.1958

Jak to vypadalo při odhalení, že Anuška není v „Pionýru“ je možno posoudit z přiložené dobové fotografie skupiny dívek z letního tábora před zmíněným hotelem „Krakonoš“. Všechny dívky tam mají pionýrský šátek, jen moje Anuška, stojící v přední řadě jej nemá. Jak to s těmi povinnými pionýrskými šátky bývalo se zmiňuji na jiném místě své kroniky, například v eseji „Potrestaná přání“ či „Moje nedůvěra ke komunistům“.

Pochopitelně se tím její nečlenství v „Pionýru“ dostalo do podvědomí vedení její základní školy, takže v následujícím školním roce, tedy v její osmé třídě, jí nebylo dáno doporučení a nebyla přijata na střední školu. Bylo to v roce 1959, kdy mne soudruzi nechali „alespoň odmaturovat“.

Nezavisle na sobě nám oběma začaly v té době podivné prázdniny. Já jsem se se svou maturitou s vyznamenáním pokoušel ve svých 17-ti letech přes zákaz všech vysokých škol přece jen na nějakou dostat (nakonec mne nevzali ani do učení na televizního mechanika a 20.7.1959 mne strčili „na převýchovu“ jako pomocného dělníka do kalírny ZETOR-ZKL Brno-Líšeň), ona si jako čtrnáctiletá nevěděla vůbec rady a celé prázdniny proplakala nevědouc, co s ní nakonec bude. Její tatínek však nezahálel. Nedalo mu spát to, že jeho dcera se s takovým výborným vysvědčením nemůže dostat dále na střední školu a tak šel za ředitelem dvanáctiletky v Brně-Králově Poli s dotazem, jak je to možné. Ředitel sice uznal její samé jedničky, ale podotkl, že je tu problém: „Nebyla v PO“. Na to se ho její tatínek zeptal: „A to každý musí v té požární ochraně být?“. Zdálo se, že to ředitele poněkud nalomilo a prohlásil: „To by musel rozhodnout někdo na ministerstvu“. A protože její tatínek jezdil často do Prahy, neboť tam dálkově studoval Fakultu elektrotechniky ČVUT, tak začátkem září 1959 zašel do Karmelitské ulice v Praze na Ministerstvo školství. S kým tam ve skutečnosti hovořil, není dnes již dopátratelné, každopádně mu tam kdosi řekl, když uviděl Anuščino výborné vysvědčení, že to je věcí ředitele školy, oni že tam proti tomu nic nemají. S tímto víceméně neurčitým vzkazem šel její tatínek opět za tím ředitelem a pochváliv mu umělecké sklony jeho syna při hraní na trubku, obdržel jeho vyjádření: „Tak ať tedy přijde zítra do 9.C!“. Nutno podotknout, že to již školní rok začal a ona ten druhý den padla přímo do hodiny středoškolské biologie k jistému učiteli Wolgemuthovi, takto zarytému komunistovi a darwinistovi, který Anušku učil biologii již na základní škole, jenž si mezitím dodělal vysokou školu a který na ni začal řvát, co tam dělá. Nicméně přesto, že ředitel ten den nebyl přítomen, potvrdila jeho sekretářka, že: „Soudruh ředitel takto včera rozhodl“. Jakým způsobem se pak věc papírově vyřídila je skutečně ve hvězdách, nicméně je třeba říci, že ona třída 9.C byla vesměs plná dětí všelijakých třídně nespolehlivých živlů, takto královopolských právníků, doktorů, inženýrů a vůbec podezřelých inteligentů, poslaných v době třídně-politických prověrek „k lopatě“, takže třída Anušku bezproblémově přijala mezi sebe.

Následující čtyři roky jsem trávil jako dělník v ZKL Brno-Líšeň a po marné snaze získat doporučení na vysokou školu jsem byl odveden na dvouletou základní vojenskou službu (vše ostatní viz má předcházející esej: „Z pronásledovaného psance universitním profesorem“) a díky příznivějším okolnostem jsem začal v roce 1963 studovat na Strojní fakultě Vysokého učení technického v Brně.

Anuška mezitím v téže době výborně prosperovala ve čtyřletém studiu na Střední dvanáctileté škole v Brně, Králově Poli, ovšem za stálých konfliktů s výše uvedeným biologem Wolgemuthem, kterému se zdálo, že její nedůvěra k podvodným pokusům sovětské vědkyně Lepešínské s vytvářením života rozřezáváním láčkovců (Nezmarů), přezírání Mičurinových pokusů a její podezíravý postoj k Oparinově teorii vzniku Vesmíru je zapříčiněn jejím „nevědeckým“ světovým názorem a označil ji jako element z „klerikální“ rodiny, zejména asi proto, že se nějak dozvěděl, že její dědeček, před tím, než vstoupil za I.světové války do služeb rakousko-uherského námořnictva (a byl později za I.republiky vyznamenán za účast ve vzpouře námořníků v Boce Kotorské), studoval několik let na kněžském semináři v Brně. Proto její doporučení na vysokou školu bylo podmíněno tím, že nesměla studovat jakýkoliv obor, jehož výsledkem by byl nějaký budoucí profesionální vliv, zejména na mládež. Bylo jí dáno na výběr buď studium na FE VUT v Brně, nebo nějaký nepedagogický směr na brněnské universitě [1]. Zvolila si odborný universitní směr a po maturitě s vyznamenáním se v roce 1963 dostala na Přírodovědeckou fakultu brněnské University Jana Evangelisty Purkyně ke studiu odborné matematiky a fysiky.

Zmiňoval-li jsem se v úvodu o možném psychotronickém kontaktu našich dětských aur, potom se nemohu nezmínit o tom, že uvedených čtyřech letech (a sice v roce 1961) jsem se svými rodiči projížděl v Jeseníkách obcí Ludvíkov směrem do autokempingu Karlova Studánka a zcela určitě si vybavuji, že jsem na zahradě jistého stavení, takto rekreačního střediska MEZu Brno po levé straně silnice, viděl si hrát tři dívky s míčem (moje Anuška má totiž dvě mladší sestry) a protože jsem později byl rovněž hostem tohoto zařízení i zmínění zahrady, tak jsem utvrzen v tom, že jsem tam tehdy mezi nimi moji budoucí ženušku Anušku zahlédl.

V mé výše uvedené eseji se zmiňuji m.j. o tom, že jsem byl asi 20 let poloprofesionálním klavíristou a korepetitorem v jazzgymnastice. S touto činností jsem začal hned po návratu z vojenské základní služby v roce 1963 a to na Střední zdravotnické škole na Merhautově ulici, v Základní škole na 9.května (dnes Rašínova), v Základní škole na náměstí Míru, v tělocvičně naší strojní fakulty na Úvoze a zejména pak v univerzitní, tzv. „Červené tělocvičně“ pod hradem Špilberkem, kam chodila cvičit i Anuška, po které jsem stále pokukoval a nakonec jsme se v roce 1965 sblížili a ve čtvrtém ročníku našeho studia v roce 1967 jsme se vzali.

Když nad našimi hlavami začala v noci z 20. na 21.srpna 1968 létat sovětská letadla, dokončovali jsme právě Anuščinu diplomovou práci, abychom ji ráno nesli na svázání ke známému knihaři mého tatínka do Brněnských papíren na Křenovou ulici. Velmi době si pamatuji, jak jsem tehdy (jako správně vysloužilý četař) zavelel na Moravském náměstí (tehdy nám.RA) v Brně: „K zemi!“ a to ve chvíli, když nad námi začali šít ostrými náboji vojáci z tankových kulometů. Anuška si tehdy totiž bláhově myslela, že jde o slepé náboje. Další události se vymykají rozsahem i obsahem tomuto pojednání a tak se zde vrátím k původnímu tématu. Státní zkoušky jsme oba vykonali už za sovětské okupace, já v září a ona v prosinci 1968. Já jsem při tom získal vysokoškolský titul „inženýr“ (Ing.), na univerzitách se ovšem v té době podle bolševických výmyslů končilo (s výjimkou doktorů medicíny MUDr.) bez titulů, pouze jako promovaný odborník, takže si Anuška vysloužila označení „promovaný biolog“ (u lékařů v tom komunisti ustoupili, protože k „promovaným lékařům“ lidé nechtěli chodit a chtěli pravého „doktora“ – asi alespoň toho Dr.Voštěpa). V té době ale již začínala éra možných Státních rigorózních zkoušek, na jejichž podkladu již bylo možno získat titul doktora v příslušném oboru. Tyto zkoušky však podléhaly předcházejícímu kádrovému schválení a v tom byl nemalý problém.

Aniččinu diplomovou práci ohodnotil její recensent Doc.MUDr.Hrazdíra mimořádně kladně a dokonce uvedl, že práce má charakter a všechny atributy doktorské disertační práce a navrhl, aby byla s touto prací přijata k rigorózní zkoušce. Na Biofysikálním ústavu (BFÚ) ČSAV, kde Anička již dlouhodobě pracovala jako studentstvá vědecká síla a kam bezprostředně na to nastoupila jako stipendistka však pro její doktorské řízení neměli žádné pochopení. Byli jsme však rádi, že se tam nakonec udržela nastálo a o náznaku povolení rigorózní zkoušky se nedalo vůbec hovořit. Byli jsme dokonce natolik naivní, že jsme její stálé hodnocení „ponechat ve funkci“ brali jako dobrodiní, než nám došlo, že se vlastně jedná o zmrazování jejího odborného růstu a jejího platu.

Pak došlo k zajímavému obratu. Neschopností tehdejšího vedení BFÚ byl tento ústav připraven o akreditovanou katedru biofysiky, mající dlouholetou tradici ještě z dob zakladatele BFÚ prof.Herčíka, který původně Aničku na obor biofysika sám vybíral, a tak nebylo v Brně akreditovaného místa, kde by se rigorózní zkouška z biofysiky dala vůbec složit. A právě v této situaci dali soudruzi z BFÚ Aničce příkaz, že musí pro svou další práci rigorózní zkoušku složit. Čekali, že to vzdá, ale když se svou žádostí navštívila významného univerzitního profesora Rosypala, tak ten její odbornost, publikace a bohatou praxi přijal jako vhodnou i pro jím vedený obor molekulární biologie a genetika. Anička si našetřila mnoho dní dovolené z předcházejícího roku a pilně se po celé prázdniny dnem i nocí v roce 1984 na rigorózní zkoušku připravovala. Dne 21.9.1984 šla ráno na zkoušku jako první a pak jsme celý den až asi do 15 hodin odpoledne dosti nervózně čekali na komisionální verdikt, který zněl: „Uspěla!“. Naše radost, radost našich rodičů a našich dvou dětí Marka a Libušky byla nepopsatelná. A což teprve potom, když byla slavnostní doktorská promoce.

Aniččin nástup do běžného dne zaměstnání s doktorským diplomem v kapse připomínal filmovou scénku takové podobné události z Burianova filmu „U pokladny stál“. Většina kolegů a kolegyň Aničce blahopřála, někteří z toho byli poněkud překvapeni, někteří nemile a někteří zůstali mírně zaraženi jako kůly v plotě.

A tak Anička překonala nepřízeň bolševiků a přes jejich vůli se stala nejen absolventkou Přírodovědecké fakulty brněnské University Jana Evangelisty Purkyně v oborech biologie a biofysika, ale i Rerum Naturalium Doctor (RNDr.) v oborech molekulární biologie a genetika.

Sciencia est potentia

„Da ubi consistam, et terram caelumque movebo“ (Dejte mi pevný bod a vychýlím zeměkouli z její dráhy), pravil Archimédes (287 – 212 před Kristem). Ano, věda je síla, pomocí které cílevědomý člověk pohne i bolševickými balvany.

A to moje drahá ženuška Anuška dokázala.

[1] Používám schválně termín “brněnská universita“. Původní Masarykovu universitu přejmenoval v padesátých letech bolševik na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně. Je s podivem, že přídomek „Evangelista“ vadil komunistům méně než Masaryk, nicméně vědcovo jméno rozhodně prestiž brněnské Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) spíše upevňovalo. S příchodem bezbřehé demokracie se sice vrátilo této univerzitě jméno Masarykova universita, ovšem jméno Jana Evangelisty Purkyně si přisvojila bez náhrady jakási nová provinční škola v Ústí nad Labem, čímž jsou podle mého názoru výrazně poškozena práva všech předcházejících absolventů UJEP Brno, protože Masarykovu univerzitu de jure nemají a vypadají tak (a do budoucna se to bude stále zhoršovat), jako by byli absolventy té nové provinční školy. Domnívám se, že když už došlo k tomu zpětnému přejmenování, mělo Masarykově univerzitě zůstat navíc (třeba za pomlčkou) její po léta vžité a tradiční jméno UJEP. V Ústí nad Labem si mohli najít pro jméno své školy někoho méně významného, určitě by si tam v okolí už někoho našli.