Kontakty

www.kolibal.cz

Telefon: 731371484
Fax: 541143410
Email: kolibal@fme.vutbr.cz

Z pronásledovaného psance universitním profesorem

   Již na základní a střední škole jsem býval označován jako tzv. „technický typ“. Nevím zda právem, neboť historie, literatura, hudba a divadlo zaujímají dodnes podstatnou část mých poměrně širokých zájmů (například asi 20 let jsem byl poloprofesionálním klavíristou a korepetitorem v jazzgymnastice), ale pravdou zůstává, že technické předměty jako matematika, fysika, deskriptivní geometrie apod. mi byly vždy bližší než například biologie či botanika. Přírodu, včetně našeho roztomilého psa, mám samozřejmě velmi rád, ale pavoukům a jiným podobným živočichům se prostě vyhýbám. Jsem schopen se neuvěřitelně zamazat při opravě automobilu nebo obráběcího stroje, ale podobnou činnost s organickým materiálem bych snesl jen s největším sebezapřením. Proto jsem byl i na svůj původní veliký zájem o elektrotechniku a radiotechniku na střední škole patřičně hrdý a plánoval jsem v tomto oboru i své následující vysokoškolské studium.

   Komunisté však měli s naší rodinou jiné plány. V prosinci roku 1958 zavřeli mého tatínka pro údajné „rozvracení republiky“ a mně bylo ředitelem školy sděleno, že všechny vysoké školy v republice jsou pro mne „tabu“ a že mohu být rád, kdy mě nechají alespoň odmaturovat. Měl v tom plnou pravdu. Přes mou maturitu s vyznamenáním v červnu 1959 mě nevzali postupně na elektro ani strojní fakultu VUT v Brně, ani na VŠST Liberec a nakonec ani do učení na televizního mechanika v KOVOPODNIKu města Brna. Nezbývalo, než „jít do výroby“. Nastoupil jsem do Závodů na valivá ložiska a traktory (ZKL) v Brně – Líšni jako dělník v kalírně závodu ZETOR do třísměnného, velmi těžkého a nečistého provozu. Pravděpodobně i tato okolnost ve mně vzbudila značný zájem o obráběcí stroje, na jejichž provoz ve vedlejší ozubárně a opravně závodu jsem shlížel s obdivem, neboť se mi zdál čistější a odbornější, než práce, kterou jsem byl nucen vykonávat a od které mě nechtěli v podniku uvolnit. S tím má souvislost jedna zajímavá příhoda: Jednou mne vyhledal nějaký pán, ukázalo se, že to byl technolog ze strojírny s tím, že se dozvěděl, že mám maturitu, abych šel s ním do kanceláře. Tam mne podrobil jakémusi, jak on říkal, testu. Ukázal mi ozubené kolečko o určitém průměru a dva kusy materiálu. Jeden byl menšího a jeden většího průměru než to kolečko a zeptal se mne, ze kterého materiálu bych předepsal výrobu toho kolečka. Připadalo mi to nesmyslné, přece bylo jasné, že bych potřeboval ten materiál o větším průměru, než bylo to kolečko, ale přesto jsem se ho zeptal, zda před výrobou nebude předcházet nějaká úprava toho tenčího materiálu, třeba nějaké rozkování, rozválcování či podobně. Řekl mi že ne. Tedy jsem jednoznačně řekl, že bych použil ten silnější materiál. Ten pan technolog zajásal a pravil: „Tak vidíš, a mně sem dali takového moulu, který mi to předepisuje z toho tenčího materiálu. Já bych potřeboval někoho takového, jako jsi ty“ a šel se mnou na vedení podniku, „na hrad“, jak se tam říkalo. Ale kádrovačka úlisně řekla: „Pokud vím, tak by soudruh někdy rád dostal doporučení na vysokou školu a to by při technické práci v kanceláři nešlo“. Netušil jsem tehdy, jak byla její „starostlivost“ falešná.

   A tak jsem zůstal u té těžké roboty, ale v 18-ti letech mi dovolili udělat si řidičský průkaz na „elkáru“ a když byl nějaký elkárista nemocný, nebo měl dovolenou, tak jsem mohl za něho zaskočit. Tak jsem se občas dostal i do ostatních provozů a když v roce 1960 začali v podniku instalovat speciální automatickou obráběcí linku OLIVETTI na převodové skříně ZETORů, nadchl jsem se pro tento obor zcela. V roce 1961 jsem v podniku dostal po dlouhých jednáních doporučení ke studiu na FS VUT v Brně a situace se mi zdála být poněkud příznivější. Vzal jsem si dovolenou a připravoval jsem se na přijímací pohovor. V té chvíli však zasáhl osobně předseda Celozávodního výboru KSČ ZKL Brno a člen Městského výboru KSČ Brno soudruh Foral tak, že moje již schválená a odeslaná přihláška ke studiu byla z FS VUT v Brně stažena (spolu se mnou ještě dalším dvěma podobným postižencům) a tím se mi stala cesta k vysokoškolskému studiu na dlouhou dobu opět uzavřenou. Můj přirozený zájem o stroje a výrobu v ZKL byl zvláštním a kádrovým útvarem podniku charakterizován téměř jako špionážní činnost, čemuž měla v mém případě učinit přítrž pouze dvouletá základní vojenská služba, jako konečné řešení mé otázky. 

   Počátek vojenské základní služby nebyl, tak jako ostatně pro většinu mých vrstevníků, nijak lehký a příjemný, mně jej navíc patřičně „osladil“ jeden podplukovník m.j. tím, že mou předcházející profesi nedovolil označit ani jako „dělník“, ale pouze jako „pomocný dělník“. Doslovně se to odehrálo tak, že začal na mne řvát: „Jaký ty jsi dělník, ty jsi přece jen pomocný dělník!“ a já jsem mu na to opověděl: „A pak už je jen ten lumpenproletariát, že soudruhu podplukovníku? Já jsem se neodvážil tak vysoko pohledět!“. Uspokojilo mne pak pouze to, že jeho řev nabral výrazně na intenzitě. Byl však dále natolik nedůsledný, že mu unikla ta okolnost, že jsem při seznamování s bojovou technikou projevil zájem o jisté skříňové nákladní vozidlo TATRA 805, obsahující (mimo velmi příznivý interiér) pro mne zajímavé zařízení, k němuž hledali vhodné vojáky pro jeho obsluhu. Tak se stalo, že jsem v průběhu základní vojenské služby byl vyškolen jako obsluha, na svou dobu velmi moderního, elektronického analogového počítače, kteroužto odbornost jsem dokonale ocenil a využil vlastně až později a proto ony dva roky, strávené u této techniky, nepokládám za zcela ztracené a to už také proto, že jsem se tím částečně vymanil z politického vlivu brněnské komunistické mafie. Nezanedbatelným přínosem pro mne bylo i rozšíření řidičského oprávnění na nákladní vozidla. A tak, i když to zní podivuhodně, nepřipadal mi vojenský výcvik tak bezesmyslný, jakým byl pro mne odjakživa klasický tělocvik, ke kterému mne kupodivu na vojně nikdo nenutil. Míčové hry chodili hrát ve svém volnu jen ti, které to bavilo a nucený nácvik Spartakiády se naštěstí našemu ročníku vyhnul. Já jsem byl naopak schopen vydržet přespolní běhy, rychlé přesuny i v maskách, překonat dvoumetrovou bariéru i se samopalem na zádech (který mne při seskoku vždy praštil do zad), nebo podplížit se pod ostnatými dráty a to tak, že jsem sice nebýval mezi prvními (spíše naopak), ale na splnění povinností to stačilo. To bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem se od mládí věnoval jízdě na kole, pobytu v přírodě, táborničení, turistickým zápočtovým cestám a orientačním běhům. Někdy v 9.třídě jsem absolvoval kurs pomocného cvičitele turistiky, což jsem později bohatě využil, ale to je již jiná kapitola. Prostě mne bavilo něco v přírodě dokázat, překonat a to mi pomohlo i v armádě, od které jsem nakonec dostal i kýžené doporučení na vysokou školu a po skončení této vojenské základní služby v roce 1963 jsem se konečně dostal na studium na strojní fakultě VUT v Brně, nepochybně též i proto, že politická situace byla v té době přece jen o něco příznivější, než v době třídně-politických prověrek koncem padesátých let.

   V průběhu mého vysokoškolského studia na strojní fakultě VUT v Brně, kterého jsem si díky prožitým zkušenostem dokázal velmi vážit, byla na FS VUT v Brně v roce 1965 zřízena Prof.Dr.Ing.J.Ondrou katedra obráběcích a tvářecích strojů, takže jsem svůj oblíbený obor mohl studovat přímo zde. Absolvování základní vojenské služby mělo pro mne nesmírnou výhodu. Nemusel jsem totiž 4 roky chodit každý pátek do vojenské přípravy jako ostatní studenti a tento čas jsem věnoval práci jako pomocná vědecká síla nejprve na katedře fyziky, později na zřízené katedře obráběcích a tvářecích strojů. Získal jsem tak jednak kontakt s vědeckou prací a přivydělal jsem si i nějakou tu korunu a po skončení studia v roce 1968 mně Prof.Ondra nabídl možnost pracovat v oboru automatizace obráběcích strojů na vědecko-pedagogickém pracovišti této katedry. Byla to doba intenzivního rozvoje číslicově řízených obráběcích strojů, na kterém jsem měl možnost se podílet, bohužel to byla též doba bezprostředně po sovětské okupaci Československa, kdy po zemřelém Prof.Ondrovi převzali katedru i pracoviště do rukou tvrdí normalizátoři z padesátých let. Neradi viděli mou aktivitu v odborné práci, zřízení a absolvování postgraduálního studia „Automatické řízení obráběcích strojů“ a jeho pokračování, následné úspěšné absolvování postgraduálního studia „Technické znalectví v oboru silničních nehod“ a pravděpodobně zneužili i toho, že můj tatínek podal v roce 1968 žádost o svou rehabilitaci. Přes řadu vyřešených úkolů, které by za normálních okolností bylo možno úspěšně publikovat i v zahraničí, včetně výsledků mé závěrečné práce postgraduálního studia v r. 1972, mi bylo při prověrkách v r.1974 dánŘemdicho ultimátum – odchod z fakulty. Útok se mi podařilo jen stěží odrazit a to jednak díky soudnímu zahlazení dnes již nezákonného tatínkova rozsudku, jednak jejich vlastní zbraní, tj. důsledným odvoláním se na mé původní dělnické povolání. Připadá mi stylové, nazývat pracovně tuto jejich zbraň „řemdichem“, tj. tyčí s koulí na řetězu, kterou když útočník neumí správně ovládat, praští jej sama zezadu po hlavě. Po roce dohadování mne totiž nakonec nechali, byť s nízkým platem, zákazem externí pedagogické činnosti a zahraničních služebních cest, ale přece jen na pokoji.

  Velikášská megalomanie normalizátorů vedla v roce 1976 k odtržení pracoviště od katedry a k ustavení mohutného celoškolského heterogenního výzkumného ústavu, katedra samotná pak vyšla z této delimitace sice materiálově silně poškozená, ale normalizátorský vliv byl na ní podstatně oslaben. Navíc byl v té době na naši katedru (která sídlila mimo rámec vlastní fakulty) odsunut normalizátorům nepohodlný vynikající vědec a pedagog pan Prof.Ing.Mojmír Prokop, DrSc. (tehdy ovšem ještě asistent a později docent), který se začal obklopovat kolektivem nadšenců pro tehdy začínající rozvoj robotiky. Jeho vědecká i občanská autorita byla tak velká, že přes obecnou politickou nepřízeň prosadil několik vědeckých aspirantur i pro nás, kolem se seskupivších nestraníků. Jako můj školitel mne od r.1977 podporoval alespoň v tuzemské publikační činnosti zejména v oboru průmyslových robotů a manipulátorů a nasměroval k samostatné tvůrčí vědecké činnosti. V polovině sedmdesátých let se i přes informační bariéry začaly i u nás objevovat první zprávy o rozvoji průmyslových robotů a manipulátorů. Problematika robotů a robotiky byla tehdy v našich podmínkách zvláštním fenoménem. Je totiž pozoruhodné, že rozvoj robotů, zejména průmyslových, byl v bývalém Československu oficiálně podporován poměrně brzy po jejich nasazení v ostatním světě. Moje aktivní účast na v podstatě oficiálně podporovaném výzkumu a vývoji, spolu s mým předcházejícím vítězstvím v „řemdichové“ bitvě s normalizátory, mi možná pootevřela dvířka k profesnímu rozvoji. V květnu 1977 jsem absolvoval  týdenní kurs o robotice, kde jsem získal jednak cenné informace o této nové problematice a jednak navázal množství kontaktů s podobně orientovanými odborníky a nadšenci z celé republiky a získal i některé zahraniční reference. V roce 1984 byl na mezinárodní výstavě ROBOT-84 v Brně vystaven jako praktický výsledek mé teoretické vědecké práce průmyslový robot s krokovými motory čs.výroby PRKM-20, později pak na mezinárodní výstavě ROBOT-86 byla vystavena jeho modifikovaná mostová verse PRM-200.

   Až na nemožnost zahraničního publikování a jiné politicko-byrokratické obstrukce s tou dobou spojené, nebyla naše vědecko-výzkumná práce významněji narušována a za této situace dospěla až do konce roku 1989. Ihned na začátku roku 1990 jsem byl spolupracovníky navržen na vedoucího a později v konkursním řízení ustanoven ředitelem Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky.

   Do roku 1994 jsem pak byl již schopen shromáždit potřebný počet publikací a citací k obhájení habilitační práce a v roce 1995 jsem byl rektorem VUT v Brně jmenován habilitovaným docentem pro obor „Výrobní stroje, zařízení a průmyslové roboty“, což bylo a je nutnou zákonnou podmínkou pro zahájení jmenovacího řízení profesorem.

   Toto řízení mi podpořili 2 tuzemští a 3 zahraniční univerzitní profesoři a po mých inauguračních přednáškách na Vědecké radě Fakulty strojního inženýrství a Vědecké radě VUT v Brně bylo moje jmenování postoupeno na Ministerstvo školství ČR a dne 10.5.2002 mi v aule pražského Karolina předal pan president Václav Havel jmenovací dekret vysokoškolského profesora v oboru „Konstrukční a procesní inženýrství“.

Karolinum 

 

    Bylo by nesprávné se na základě tohoto pojednání, ve kterém je popis mé odborné činnosti po pádu totality oproti popisu v předcházející době výrazně zkrácen, domnívat, že cesta ke vzdělání a případně k akademickým titulům je dnes snazší, než tomu bylo dříve. Není tomu tak. Je jen otevřenější pro všechny. Proto jsem v tomto pojednání věnoval více místa, podrobností, zajímavostí a absurdit z mých životních peripetií za totality se záměrem ukázat, že má touha po vzdělání byla nakonec silnější než totalitní zvůle a že se člověk nemá vzdát, i když se situace již jeví jako beznadějná.

   Pravidlo „Co tě nezabije, to tě posílí“ se mi nakonec v tomto úsilí ukázalo jako pravdivé. Samo o sobě by to však nestačilo. Za mnohé mé znalosti, zejména ze světa techniky, vděčím svému tatínkovi, mamince za celoživotní starostlivost a podporu v těžkých časech, kdy díky komunistické zvůli zůstala  na všechno sama a oběma rodičům pak za umožnění dokončení mých studií a i za to, že poskytli dočasný asyl mně a mé ženušce Anušce, která mne provází životem od čtvrtého roku našich studií, tedy od roku 1967 a obětavě mne ve všem podporuje a pomáhá mi. I její nelehkou cestu ke vzdělání,  dlážděnou bolševickými balvany a doprovázenou házením klacků  pod nohy,  popisuji v následující eseji o mojí ženě: "Doktorkou přírodních věd proti vůli bolševiků".